Proč máš děti? Tak se mě zeptala moje přítelkyně, budeme jí říkat třeba Pavla.
Pavla děti nechce. Možná jen prozatím. Možná nikdy. Její volba mi nijak nevadí, neohrožuje mě ani se mě osobně nedotýká. Sama mám děti dvě. Ale dovedu pochopit ženy, které mateřství odmítají. Děti jsou závazek. Nedají se vrátit. Změní vás.
Rozlišuji své dva životy. Život před dětmi a život s dětmi. Jsou si vzdálené jak dva protilehlé vesmíry. Jsou to jiné světy.
Probíraly jsme s Pavlou její situaci. Řešily jsme věci z mnoha úhlů. Přemýšlela jsem nad naším rozhovorem poté, co jsem se vrátila domů. Ke svým dětem. Nedokázala jsem to dostat z hlavy. Tu otázku. Potřebovala jsem sama pro sebe najít srozumitelnou a jasnou odpověď.
Proč mám děti?
Vrátila jsem se ve vzpomínkách k okamžiku rozhodnutí. Nikdy jsem o dětech nepřemýšlela. Nezajímaly mě. Neměla jsem už v postpubertálních letech vysněná jména pro holčičku a pro chlapečka. Nechovala jsem si cizí mimina. Sama jsem se, stejně jako nyní Pavla, domnívala, že děti nechci. Nelákalo mě to. Děsila mě ta zodpovědnost. Pak se něco změnilo. Asi to byla biologická nutnost. Hormony. Nebo jsem prostě po letech spolužití s člověkem, na kterého jsem se mohla spolehnout, došla k názoru, že ten nával zodpovědnosti přece jen zvládnu. Když mě někdo bude držet za ruku a půjde tou neznámou cestou se mnou.
Jsem iracionální typ. Trochu impulzivní. Prostě jsem během dne změnila postoj a z odmítačky mateřství se změnila v usilovačku o početí.
Porodila jsem dvě dcery. Pavla mě považuje za kompetentní osobu, která by jí měla ujasnit, co je tou zásadní motivací pro mateřství. Chtěla jsem jí odpovědět. Říct něco, z čeho by jasně vyplývalo, že jsem do mateřství neskočila s očima zalepenýma iluzí. S mozkem oblblým naivitou.
Nedokázala jsem zformulovat nic, co by přesvědčilo mě samotnou. Natož Pavlu. Zkrušilo mě to. Jsem zvyklá umět odpovídat na otázky. Ostatním. A hlavně sama sobě.
Myslela jsem na to. Když jsem krmila mladší dceru kaší a ona mi ulepanými prsty sahala do očí. Když jsem v koupelně řešila následky živelné pohromy, vzniklé po koupání ratolestí. Když jsem zjistila, že starší dcera si hraje na déšť a zkrápí řídký vlasový prost svého mladšího sourozence džusem. Myslela jsem na to, když se během noci několikrát vzbudily. Když mě ta mladší kousala při kojení do bradavky (což čistě mezi námi může být příjemné, ale ne ve tři ráno a rozhodně ne když okusující zuby patří vlastnímu potomkovi) a starší dostala hysterický záchvat, protože jí zpod peřiny vykoukla noha. Myslela jsem na to ráno, když jsem se motala po kuchyni a rohlík mi zase upadl na zem tou namazanou stranou.
Proč máme děti? Musela jsem se zeptat manžela.
Protože jsou to ty nejúžasnější lidi, které znám. Řekl a vypáčil mé holé lýtko z buldočího stisku mléčných řezáků naší druhorozené. Ulevilo se mi.
Mám pro Pavlu pochopení. Vážně. Ale jedno vím jistě. Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro život na celoživotních nucených pracích zvaných rodičovství. Pavlina existence může být šťastná a naplněná i bez dětí. Ale možná riskuje, že na ni někde čekají ti nejúžasnější lidi jejího života. A ona je nikdy nepotká.
