Předčasná krize středního věku

Třicáté narozeniny se ohlásily na sklonku šestinedělí po porodu druhé dcery. Nová dekáda, nová životní situace, nová vráska a nový šedý vlas, to vše v kombinaci s hormonálním ohňostrojem, vybuchujícím v eruptivních vlnách jednou v podobě nekonečné radosti a podruhé vlekoucí mě do nejnižších pater deprese, vytvořily společně třeskutý emocionální koktejl.

  Na prsu mi viselo čtyřtýdenní miminko, za zadnicí mi stálo téměř tříleté batole, dokola jak mantru opakující slůvko „prrrrrrrroooooooč?“ a já si uvědomila, že jsem sice neskonale šťastná a naplněná dvojnásobným mateřstvím, ale že jsem taky stará, tlustá a neperspektivní. Jako na potvoru jsem venku na procházkách, při povinných víkendových nákupech v Globusu, v parku, na dvorku, na silnici, na chodníku, na kopci i na rovině potkávala samé mladé, krásné, štíhlé a optimistické lidi. Lidi, kteří ještě měli přímé břišní svaly skutečně přímé a kteří nemuseli každoměsíčně vydávat majlant za barvy na vlasy, aby zamaskovali předčasné šediny. 

  Velebná atmosféra, jež panovala v našem příbytku krátce po narození miminka, se plíživě přeměnila v tepající neklid epicentra každodenní krize. Utěšovala jsem se často myšlenkou, že problém jistě není ve skutečnosti, že bych byla úplně neschopná a organizačně netalentovaná, že chyba je pouze ve faktu, že můj mozek pracuje na specifických vlnách a že neposílen obligátní ranní kávou prostě můj starý nemoderní software neumí správně naběhnout.  

  Občas jsem přemýšlela, jak to dělají jiné matky s dvěma (a více) malými dětmi. Zda ovládají nějaký trik, o jehož existenci nemám tušení. Zda vládnou nějakými super schopnostmi, jichž se mi v genetické výbavě nedostává. Zda je jejich vrozená či získaná povahová výbava jiná a lepší než ta má. Prostě mě zajímalo, jak je možné, že jiné matky jsou se s více než jedním dítkem schopny vypravit ven. Protože já ani po několika týdnech dvojmateřství nedokázala uniknout z psychedelické časové smyčky, jež mi zabraňovala opustit vlastní byt. Než jsem oblékla miminko, stihlo se mi batole polít kakaem. Než jsem převlékla batole, upadlo miminko do hysterického záchvatu, neb mu bylo v zimním oblečení horko. Než jsem oblékla sama sebe, miminko se ze samého rozrušení pokakalo, načež jsem musela vřískající rudnoucí stvořeníčko urychleně vysoukat z kombinézky, bundičky, svetříčku a punčocháček, abych mu mohla omýt zadek. Batole, zcela znechuceno vývojem situace, odhodilo zimní bundu pod stůl a šlo si hrát s pískem v kočičích záchodcích. Miminko se dožadovalo kojení. Kolem vesele pobíhal pes a vybízel nás ke hře s míčkem. Já zjistila, že si můžu obléct buď těhotenské kalhoty, které mi padají pod zadek, nebo netěhotenské kalhoty, které naopak nad ten zadek nevytáhnu. Těžké dilema. Rozplakala jsem se. A pochopila jsem, že do jara prostě nemám šanci vyjít z těsného vězení čtyř stěn. Leda by se u nás zjevil nějaký příčetný dobrodinec, který by oblékl mě i děti a vyvedl nás před dům.  

  Cítila jsem, že potřebuji změnu, něco, co mě nabije energií, naplní radostným vzrušením ze života a dá mi potřebný impulz těšit se z každodennosti svého bytí.  

  Avšak ani patřičný brainstorming nevychrlil použitelný nápad, jak se této změny dobrat. Bolestně jsem postrádala čerstvý závan inspirace.  Hřebíček do pomyslné rakvičky sebevědomí zatloukla má matka, která při pohledu na můj lepý dvoudětný zjev pravila, že svým vzezřením přesně naplňuji její představu usedlé venkovanky na mateřské dovolené. Venkovanku bych ještě přešla, možná i s křečovitým úsměvem na rtech. Ovšem usedlostí mě hluboce ranila. Byla jsem ochotná připustit, že už nejsem právě dorostenka, že jsem mírně opotřebená, vytahaná a zdeformovaná, ale poslední, čeho bych se chtěla v životě dožít, bylo, abych i přes svou infantilitu a dětskou skotačivost někomu připadala usedlá. 

  Zhrzeně jsem se postavila před zrcadlo a přesvědčujíc sama sebe, že jsem ta nejméně usedlá třicetiletá duomatka na světě, jsem se rozhodla ozvláštnit svůj účes extravagantní ofinou, jež nikoho nenechá na pochybách, že jsem velmi neusedlá. 

  Zapomněla jsem na neblahou skutečnost, že má koordinace oka a mozku nefunguje s nezbytnou vyváženou přesností a že schopnosti jemné motoriky nejsou mou předností. Ofina se postupným zarovnáváním a dalším nezbytným zkracováním stávala čím dál tím výstřednější. Nůžky, divoce cvakající kolem mé hlavy, jak zuby nerezového krokodýla, stvořily účes sice vpravdě neobvyklý, nicméně extrémně neslušivý. Vlasy, s láskou a péčí pěstované, padaly na chladné koupelnové dlaždice, stáčely se na hladkém povrchu jak mrtví černí hadi (přesně řečeno hadi obarvení na odstín „modročerná borůvka“) a můj náhle velmi neusedle vyhlížející obličej zvlhnul slzami. Tahle pitomost už nešla napravit běžnými prostředky, bylo nutno přistoupit k řezu vskutku radikálnímu. Uchopila jsem manželův zastřihovací strojek a sjednotila délku vlasového porostu na dva centimetry. Poté, co jsem se dostatečně vyplakala, jsem usoudila, že mám docela pěknou lebku a že rozhodně, ale opravdu nepopiratelně nevypadám usedle. Možná trochu legračně, ale usedle nikoliv.  Nebyla bych to ovšem já, kdybych mírně trapné historce o zkracování ofiny nevyrobila dodatečně ještě trapnější pointu. Asi po dvou týdnech, kdy už vlasy začaly nadějně dorůstat a já se radovala, že za nějaké tři čtyři roky budu zase mít z čeho plést copánky, začalo se mi pozdávat, že první ostříhání nebylo zcela kvalitní a že mi místy z rozverného ježka vykukují nestejnoměrně dlouhé bodlinky. Profesionálně přezíravým chvatem jsem tedy opět uchopila strojek a jala jsem se napravit drobné nedokonalosti střihu. Až když se bzučící ostří zakouslo do chmýří nad čelem, došlo mi, že je něco špatně. Místo dvou centimetrů jsem nůžky strojku nastavila na dva milimetry. Podařilo se mi zarovnat délku vlasů tak precizně, že mi přes černé tečky dvoumilimetrových vlasových výhonků prosvítala bílá kůže na hlavě. Nemajíc doma kloboučku, čapky či kšiltovky, spálila jsem si hned první den nechráněnou pokožku na slunci a pak jsem chodila nejen téměř holohlavá, ale ještě s nateklýma a červenýma ušima.

  Takto, vkusně oblečená do černého trika s nápisem, opásána šátkem s lebkami a oděná do maskáčů, jsem se zjevila v ordinaci své pediatričky. Chudák sestřička se tak lekla, že málem omylem vbodla injekci s haxavakcínou do mě, nikoliv kojenci.  

  Má mise byla kompletní. Od usedlého vzhledu jsem se vzdálila snad milion světelných roků.    Potěšena dílčím úspěchem, sestavila jsem si dlouhodobý plán. Zahrnula jsem do něj věci, které potřebuji vykonat, abych oddálila hrozící krizi středního věku a nenechala se rozsápat lačnými spáry mateřské demence. Nutně potřebuji uskutečnit tandemový seskok padákem, po ukončení kojení (výhledově předpokládaném na rok 2010) si nechám na záda vytetovat zubícího se vlka a jen co mi dorostou vlasy (strojek přede mnou manžel prozíravě schoval), nechám si udělat dredy. Nebo rasta copánky. Nebo něco podobně neusedlého. A budu nosit děsně cool trička, na dětském hřišti přezíravě plivat nedopalky cigaret pod klouzačku a potomkům místo Dády Patrasové pouštět Sex pistols.  

  Kdepak střední věk. Ten mě živou nedostane!