Jak mě zprznil Vinnetou

Aneb raději jsem neměla ten román číst …

  Na dospívající dívku jsem mívala bizarní literární vkus. Přezíravě jsem pohrdla vším, co jen trochu zavánělo krajkou, princeznovskou korunkou a prvními polibky. Pravda, v době mé puberty ještě nebyl trh zaplaven romantickými trháky, kde je hlavním hrdinou melancholický upír s tubou gelu na vlasech. Kdyby bylo Stmívání publikováno o dvacet let dříve, vznikla by snad u mě patologická fixace na bledé muže s nedostatkem červených krvinek. Možná by se mi tak žilo lépe.

  Já však měla smůlu. Ve vývojovém období charakterizovaném sklonem nenasytně se vrhnout i na četbu návodu na přípravu pudinku či etikety na čisticím prostředku, se mi do rukou dostaly knihy Karla Maye. A já byla chycena, lapena, uchvácena a doživotně ztracena. Přiznám se, že jsem se zamilovala. Ne do Vinnetoua, ale do jeho pokrevního bratra Šárlího. Milovala jsem jeho germánský vzhled, dobré srdéčko a především ideály bratrství, mezilidské lásky a rasového pochopení.

  Chtěla jsem být jako on. Ne že bych toužila stát se zálesákem. K pobytu v přírodě jsem odjakživa měla velmi rezervovaný vztah. Rovněž jsem i ve své dětské mysli chápala, že moje budoucí pracovní kariéra se bude těžko odehrávat ve znamení střelby z opakovačky, lovu medvědů a útěků ze zajetí proradných Kijowů.

  Avšak myšlenka čistého přátelství až za hrob, studánkově průzračných citů k blízké osobě a vztahů založených na věrnosti, cti a nehynoucí loajalitě, se mi vryla hluboce do vědomí. Díky knihám Karla Maye jsem doživotně hendikepovaná touhou po přátelské náklonnosti, která by neznala hranic.

   Už mi není jedenáct. Místo napínavých příběhů z Divokého západu čtu knihy o výchově psů, koček a dětí. Místo koně Hatátitly máme firemní motorové vozidlo, místo pušky v rukou třímám vztekající se batole a místo grizzlyho na mě útočí brebentící předškolák. Prostě jsem dospělá. Velká holka.

   Ale pořád od svých kamarádů čekám, že vezmou nůž, naříznou si zápěstí a spojí svou krev s mou. Že mi budou krýt záda, až budu kličkovat před kulkami nepřítele. Že mě utěší, až budu raněná. Že budou strážit má tajemství a na oplátku se mi svěřovat se vším, co jim běží hlavou.

   Přátelé občas vezmou nůž. Zabodnou mi ho mezi lopatky. Krve je u toho spousta, ale rány mi pak nikdo neošetří. Nanejvýš se mi dostane dobře míněné připomínky, že tak to v životě chodí.

  Asi je to tím, že nejsem Old Shatterhand. A Vinnetouů je zoufale málo.

  Ale já se nedokážu vzdát. Stále čekám s nabídkou pokrevního sesterství. Ušlechtilý Apač mi totiž změnil život. 

  Zdá se, že nadobro …