Jak jsem výchovně selhala

 Coby bezdětná jsem často shlížela s morální nadřazeností na rodiče malých škůdců.

  Odsuzovala jsem zploditele nevychovaných bytůstek, pištících a prchajících mezi úzkými uličkami supermarketu, shazujících z regálů zboží, dožadujících se ječivými hlásky koupě bonbónů, sladkého pití a čokolád, upadajících do hysterických záchvatů, pokud nebylo jejich žádostem včas a nadšeně vyhověno.

  Domnívala jsem se, že pokud se někdy sama stanu matkou, moje vlastní děti se takto nepřípadně a nevhodně nikdy chovat nebudou. Jednak díky tomu, že budou dobře vychované a pak také pochopitelně i proto, že můj genetický materiál se přece nemůže stát základem pro stvoření tak příšerné, hlučné a rozjívené.  Neméně přísným metrem než uvřískané nezletilé návštěvníky obchodních center jsem hodnotila jejich dospělý doprovod. Opravdu jsem nechápala, jak národ, z jehož řad vzešel Jan Amos Komenský, může produkovat samé pedagogicky zaostalé jedince, kteří nejsou schopni sjednat si u malých svěřenců základní dávku autority a disciplíny. 

  Občas jsem musela silně potlačovat touhu bez nároku na honorář či aspoň slova díku poskytnut neschopným rodičům dobře míněnou radu.  Ač jsem se s bezplatnými nezištnými radami nakonec nenabídla, výchovná selhání ostatních jsem si zapisovala do paměti, stejně tak jako své nezlomné přesvědčení, že se nikdy ničeho podobného sama nedopustím. 

  Na svou mladickou bezdětnou naivitu jsem si (a ne poprvé) vzpomněla zrovna dnes při velkém rodinném nákupu. Velký rodinný nákup je v seznamu mých oblíbených činností kdesi mezi zubařem a lámáním v kole. Přesto tento ritualizovaný akt sebetrýznění absolvuji v průměru jednou za čtrnáct dní. Ač se vždy zapřísahám, že tentokrát to bylo skutečně naposled, masochisticky se za dva týdny do pověstné jámy lvové vrhnu znovu.  Se dvěma dětmi, jedním věku batolícího, druhým v etapě vývoje na stupni kojeneckém, připomíná odjezd do nedalekého chrámu konzumu pověstné stěhování národů. Pláč, skřípění zubů, zapřísahání a prosby se místí s výkřiky, lamentováním a spíláním. Tašky, pleny, vlhčené ubrousky a kusy dětské i dospělácké garderoby se hustě válí po podlahové krytině, Agáta se odmítá odít, muž se schovává na toaletě, Karin si pozvrací čisté bodýčko a já zvažuji, že je všechny opustím a prchnu do nedalekých polí pozorovat zajíčky a srnky.  

  Přibližně po hodině čirého utrpení se konečně vměstnáme do auta. Agáta odmítá opustit místo řidiče a protestuje nepříčetným řevem, když se ji snažíme připoutat do autosedačky. Karin, která se svou starší sestrou vždy sympatizuje, se rozfňuká. Pes se snaží nastoupit do vozidla, ač ho upozorňujeme, že s námi rozhodně nejede. 

  Cesta do nákupního centra zabere dvacet minut. Obvykle je to nejděsivějších dvacet minut celého týdne. Agáta se snaží udržet klimbající Karinku při bdělosti tím, že jí strká prsty do očí, případně jí ječí do obličeje: „Karinko, nespiiiii!“ případně, a to je ze všeho nejhorší, zpívá. Na pár chvil vážně promýšlím nápad vyskočit za jízdy z vozidla. 

  Před supermarketem se obvykle strhne organizační chaos a hádky, kdo koho poveze a v jakém vozítku. Nakonec je Karin uložena do kočárku a Agáta usazena do nákupního vozíku. Přibíjeni k asfaltu polední vedrem se dohadujeme, kdo koho poveze. Vyfasuji vozík s batoletem. Batole, tedy Agáta, rozhazuje rukama, ukazuje mi směr, popohání mě, abych jela rychleji a naviguje mě k nejatraktivnějšímu zboží (čili mezi hračky).  Karin tiše žužlá madlo kočárku a slintá si na tričko.  

  Pak, míním po necelé minutě strávené v relativním klidu, nastane peklo. Agáta se dožaduje sundání z vozíku a samostatné chůze mezi regály. Jakmile není brzděna v rozletu, rozhodne si protáhnout ztuhlé končetiny mírným poklusem. Poklus se záhy mění v bujarý cval. Cval je doprovázen veselým bojovým pokřikem. Rudnu studem a snažím se vemlouvavým šveholivým tónem prvorozenou upozornit, že běhat může doma na zahradě, nikoliv na místě, kde se kumulují hladoví a koupěchtiví lidé. 

  Výchovný efekt jemné domluvy se zcela míjí účinkem, Agáta zahlédne police s přeslazeným dětským nápojem a s neomylnou jistotou ohaře, zachytivšího stopu krve, se rozběhne pro tekutinu plnou sacharidů, barviv a konzervantů. Následných deset minut se dohadujeme, zda si Agáta smí pitíčko vypít již v obchodě či zda s jeho konzumací počká až po zaplacení.  

  Karin usoudí, že nenávidí nakupování, a začne usedavě plakat. Pláč se záhy mění v nářek a nářek v šílený jekot. Dříve než na mě zaměstnanci nákupního centra zavolají ostrahu, vyjímám kojence z kočárku a třímajíc ho v levé paži, směruji pravou rukou kočárek na cestě za potravou. Připadám si jako pračlověk na lovu mamuta. A obdivuji, že praženy měly dost rozumu, aby své pramuže posílaly na lov, zatímco samy v klidu žvýkaly kožky u ohniště. Jen kvůli tomu, že jsem chtěla být osobně přítomna při výběru pracího prášku, motám se nyní s živou zátěží na ruce v klimatizovaném svatostánku hrůzy.  

  Zatímco se mi miminko sesouvá po boku, zanechávajíc na mém zánovním tričku vazkou stopu směsi natráveného mateřského mléka a slin, házím bez rozmyslu výrobky do nákupního vozíku. Agáta mě napodobuje, ovšem na rozdíl od své vyčerpané matky zcela cíleně vybírá ty produkty, které jí zaujaly. Tak na hromadě věcí skončí kromě pitíčka také nějaká ta čokoláda, gumoví medvídci, zubní pasta s jahodovou příchutí a sponky do vlasů. Nemám sílu se s umanutým batoletem dohadovat. Nejraději bych si sedla vedle beden s exotickým ovocem, podložila si unavené nohy kartóny s mlékem a trochu si poplakala. 

  Starší dcera usoudí, že nakoupila vše, co je potřeba, a rozhodne se proskotačit se v uličkách obchodního centra. Ač jsem proti používání fyzických trestů na dětech, jímá mě drásavá touha popadnout Agátu, hodit ji do mrazicího boxu ke kuřecímu masu a zabouchnout za ní dvířka. Biceps levé ruky mi dřevění, očekávám, že nejpozději do pěti minut se mi zastaví krevní oběh ve svalu a potom mi paže, podpírající kojence prostě odpadne (i s kojencem).  Postarší dáma se nás zeptá, zda ten roztomilý poskakující chlapeček (míní brunátnou Agátu) patří k nám. Manžel s kamenným výrazem ve tváři odvětí, že nikoliv, a prudce stočí vozík do vedlejší uličky. 

  U pokladen si Agáta hraje na opičku a houpe se na zábradlí. Zpytuji své svědomí, kde jsem výchovně selhala. Pozbývám poslední kapky trpělivosti, zběsile na prvorozenou vřískám a slibuji jí mučení třetího stupně. Vleču obě děti k lavičce, Agátě vyhrožuji fyzickou likvidací, pokud se hne byť o nanomilimetr a Karin ucpávám ústa proudem mateřského mléka. Manžel zatím platí všechny ty čokoládičky, sponečky a nezdravé nápoje a já sním o tom, jak by se mi žilo krásně v poustevnické jeskyni, o suchém chlebu, vodě a především s minimálním kontaktem s ostatními lidmi (a dětmi obzvlášť). 

  Cesta domů přinese pocit deja-vu, neb probíhá podle shodného scénáře jak cesta do supermarketu. Snad s jedním rozdílem. Že už ani nemám sílu vzdorovat zoufalství. Příště zůstanu doma. A tentokrát to myslím vážně!