Vždycky jsem byla hypochondr. Stonání mám z dětství spojené s příjemnými okamžiky, kdy ležím ve své posteli, obklopena hrnky s čajem, sirupy na kašel, talířky s ovocem a pochutinami všeho druhu, knihami, časopisy a hračkami.
Růžové závěsy v okně jsou zataženy a dětský pokoj se noří do příjemného narůžovělého šera. Polštáře pod zády jsou načechrané a příjemně mě objímají, když poslouchám oblíbené pohádky z gramofonových desek.
Nemoc mě učinila středem zájmu celé rodiny. Náležitě jsem si to užívala. Nechávala se rozmazlovat.
Pochopitelně teď nemám na mysli vážné a skutečně nepříjemné choroby, ale taková lehká podzimní viróza měla prostě něco do sebe.
Nebo třeba žaludeční neuróza. Tu jsem si pořídila v maturitním ročníku na gymnáziu jako následek strachu z matematiky. To byl přesně druh újmy, u které mě všichni litovali (a já sama sebe), a která mě uchránila písemky z integrálů, ale na druhou mi nehrozila vážná újma na zdraví.
Jednou jsem při běhu na 1500 metrů omdlela. To byl šťastný okamžik. Konečně jsem si mohla připadat jako slabá a křehká dívka. A navíc jsem do konce školního roku byla osvobozena od tělocviku...
Fascinace nemocemi mi zůstala až do dospělosti. Samodiagnóza se stala mou druhou přirozeností. Už mi nestačilo mít v lékárničce jen oblíbený „cilimpilínek" neboli acylpyrin, který jsem coby dítko vyžadovala při každém zakašlání. Prošla jsem si obdobím hluboké důvěry ke klasické medicíně a po mírném zklamání jsem navázala hluboký a vášnivý vztah k homeopatikům, bylinám a přírodní léčbě. Ať tak či tak, stále věřím v magický účinek pilulky a sirupu.
Jenže stonání už není, co bývalo. Za bezdětna jsem mohla vyčerpaně klesnout na lůžko, dovolit pečovateli (zprvu matce, po vylétnutí z rodného hnízda nahrazené manželem) přikrýt mě až k bradě a moci zkrušeně sténat a nechat si servírovat léky, knihy, hudbu, filmy a neustálou pozornost.
Po narození dětí je vše pochopitelně úplně jinak. Nikdy jsem nebyla žena údernice, co by s vysokou horečkou a bolestí kloubů zaťala zuby, přehodila těžké břemeno přes rameno a s vypětím všech sil a do roztrhání těla setrvávala ve vysokém pracovním nasazení. Naopak, mým ideálem byla bledničková viktoriánská hrdinka, jež se půl života proválí v mdlobách na sofa, zavinuta do hřejivého plédu.
Bohužel, být zároveň chudokrevnou pacientkou s vlahým horečnatým pohledem a matkou od rodiny, nejde dohromady. Lépe řečeno, dětem jsou vaše mdloby úplně fuk.
Poslední půlrok by za jiných podmínek (třeba za podmínek že bych měla k dispozici chůvu, kuchařku a uklizečku) jevil jako naplnění mých dětských tužeb. Neuplyne měsíc, abych domů nepřivlekla nějakou nemoc (a většinou se o ni nesobecky podělím i se zbytkem rodiny). Jenže všechny moje pokusy zhroutit se do postele bývají uťaty už v zárodku.
Vzpomínám si na vskutku vydařené loňské Vánoce, kdy nás postihla vyčerpávající střevní chřipka. Pominu-li hezké zážitky jako třeba Agátu, která mě pozvracela štědrovečerní večeří, nebo probdělou noc, kdy jsem topornými pohyby zombie podávala své prvorozené dceři misku na blitíčko, nemohu se nezmínit o okamžicích zoufalství, kdy jsem nebyla schopna opustit toaletu, ale přesto jsem svými holčičkami byla nucena, abych sedíc v křeči na míse, s krůpějemi potu stékajícími z vršku hlavy až mezi půlky, předčítala Ferdu mravence.
Jistě že když jsem si pořizovala děti, počítala jsem, že se o ně budu v době nemoci starat. Ale nikdo mě neupozornil na možnost, že můžeme s dětmi marodit současně, ba co hůř, že dětský organizmus se s nemocí popere během pár dnů, zatímco já se budu mátožně ploužit po bytě týdny. Nedošlo mi, že když se stanu matkou, zploditelkou, ochránkyní rodu, a srdcem domova, že se budu muset vzdát role ubohé litované souchotinářky.
„Tak si lehni," nabádá mě vždy manžel. Zřejmě se mě snaží pobavit. Když jsem s dětmi sama doma, můžu si lehnout tak nanejvýš na podlahu mezi kostičky stavebnice, kterými mě děti budou zasypávat při hře „pohřbena pod lavinou". Děkuji pěkně, tomu já neříkám příjemné stonání.
A když už je muž doma, tak většinou sám kvílí, kašle a smrká tak, že mi pocit solidarity nedovolí schovat se v ložnici a nechat ho napospas dětskému rafinovanému sadismu. A pokud je náhodou zdráv a já využiji chvilky, abych položila rozpálené čelo na chladivé povlečení polštáře, děti mě stejně s neomylnou jistotou ohaře na lovu vyčmuchají a pokoušejí se mě léčit údery botou přes hlavu případně lámáním žeber. Ke ztracené idyle narůžovělého světla a pohádek na gramofonových deskách to má vskutku daleko.
Píšu tyto řádky v okamžiku, kdy moje tělo po dvoutýdenní viróze (manžel, též hypochondr mi se svitem naděje v oku sdělil, že se jistě jedná o prasečí chřipku) vypovídá službu. Sedím zhroucena v koutku místnosti a nevěřícně pozoruji, jak děti, které ještě před dvěma dny žhavily jak kamínka, vesele vrší uprostřed obývacího pokoje mohylu z mých bot. Jak se dostaly do botníku, je mi záhadnou, ale nemám dost sil, abych se po probdělé noci, kdy jsem jim podávala nápoje, aplikovala panadolové čípky, utírala jim nudle a hladila je po čele, aby usnuly, vstala ze židle. Co vstala ze židle... nemám sílu ani otočit hlavou, abych si pořádně prohlédla dílo zkázy za mými zády.
Zdá se, že časy, kdy jsem mohla spočívat v laskavé péči ostatních, jsou už dávno pryč. A narůžovělé světlo? To asi spatřím pouze v případě, že mi praskne žilka v oku.
