Doma je doma (a dá se tam i rodit)

Nejsem alternativní žena. Nenosím batikované sukně. Neobjímám stromy. Nejím naklíčené zrní. O tibetské míse jsem se donedávna domnívala, že se jedná o speciální druh ovocné mísy (zřejmě s přídavkem jačího mléka).

  Nesnáším přírodu (alespoň tu, co každé jaro promění naši zahradu v neprostupnou džungli). Zato miluji cheesburger od „Meka“ (a jablečnou taštičku). Zbožňuji sezónní výprodeje, prodejnu nábytku Ikea, americké seriály a Coca-colu v jakémkoliv množství. Holím si nohy a barvím si vlasy.  

  Pokud jste si představu o typické „domarodce“ vytvořili podle seriálu o bodrých doktorech z Růžové zahrady, asi vás zklamu. Jsem docela obyčejná matka dvou malých dětí. To první se narodilo v porodnici. To druhé doma. 

  Bez nároku pokoušet se o tiskové prohlášení za všechny ženy, které rodily doma, bez potřeby dojít k obecnému závěru, bez citace odborné literatury a kouzlení se statistickými údaji, čistě jen z mého subjektivného pohledu na věc, vám předkládám zkušenosti s vlastním domácím porodem.   

  V prvním těhotenství jsem věděla, že existují ženy, plánovaně porodivší doma. Idea mi to byla sice sympatická, ale jelikož jsem absolutně netušila, jak takový porod opravdu vypadá a jaký bude, až ho zažiji na vlastní kůži, nad porodem doma jsem vůbec neuvažovala. Vybrala jsem si dle svého vědomí a svědomí porodnici, která splňovala moje představy, porodila jsem a byla jsem spokojená. Na svůj první porod vzpomínám ráda, personál porodnice byl vstřícný a milý a vskutku si nemám nač stěžovat. Teorie, že doma rodí ženy, které mají s porodem v porodnici špatnou zkušenost, se na mě rozhodně nevztahuje. 

  Ráda bych napsala, kdy se můj pohled na alternativy v porodnictví změnil. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemohu se dobrat zlomu, kdy dosud latentně spící semínko myšlenky, že se dá rodit i jinde než v porodnici, vyklíčilo v bujnou rostlinku rozhodnutí, že porod doma je pro mě to pravé ořechové. Snad mě ovlivnily knihy, které jsem četla, snad příběhy o přirozených porodech, uveřejněné na internetu, nebo jsem prostě dozrála k něčemu, co bylo vždy mou součástí, a nyní se dralo na povrch.  

  Každopádně v okamžiku, kdy jsem počůrala těhotenský test a spatřila vytoužené dvě čárky, kdesi vzadu v mém mozku už blikalo světýlko přesvědčení, že všude dobře, doma nejlépe.  

  V naivní víře, že rodit doma je dnes už normální a mínění veřejnosti je k všemožným alternativám tolerantní, svěřila jsem se okolí se svým záměrem. Zjistila jsem, že jsem zřejmě trpěla přehnaným optimismem. A v návalu entuziasmu a ve jménu boje za správnou věc jsem se jala trpělivě a poctivě šířit osvětu. 

  V první řadě jsem musela čelit nařčení, že se svým rozhodnutím porodit doma stávám prakticky potenciální masovou vražedkyní. Hororové scénáře mi líčily matku v tratolišti krve, postižené dítě, zničeného otce, zešílevší tchyni a batole, jež čeká chmurný osud siroty. Tímto děkuji výrobci Bachových kapek první pomoci. A taktéž firmě Orion, díky jejímž výrobkům jsem dokázala zůstat v klidu a nepraštit autory zmíněných výroků těžkým tupým předmětem mezi oči.

  Naopak jsem se snažila vysvětlovat, že doma budu rodit pouze v případě, že moje těhotenství bude zcela fyziologické a porod bude probíhat dobře, že pokud bych se necítila doma v bezpečí, pošupajdím ochotně do porodnice, že jsem na porod doma připravená, že se mnou bude zkušená porodní asistentka, že porod doma je pro zdravou nerizikovou rodičku stejně bezpečný jako porod v porodnici, že i v té porodnici se někdy stane, že všechno nedopadne dobře, že mám opravdu dost rozumu na to, abych chtěla ve věku třiceti jar dobrovolně zemřít při porodu, že opravdu nechci zabít svoje nenarozené dítě … po stém padesátém osmém opakování téhož jsem to vzdala a ty nejhorší oponenty porodů doma jednoduše posílala do háje. 

  Přitom mé důvody byly zcela prosté. Netoužila jsem po mystickém zážitku, nechtěla jsem se zviditelnit a připadat si výjimečná, nechtěla jsem aktem domácího porodu protestovat proti situaci v českém zdravotnictví. Pouze jsem chtěla porodit druhou dceru tam, kde se cítím nejlépe, kde se mohu na porod co nejlépe soustředit. Chtěla jsem ji přivést do láskyplného a příjemného světa. Chtěla jsem nechat probíhat porodní proces jeho přirozeným tempem a vyhnout se zbytečným lékařským zásahům. Chtěla jsem, aby mě nikdo od novorozeného miminka neodděloval a aby s námi hned po porodu mohla být i starší dcera. 

  O tom, co znamená zařizovat plánovaný domácí porod v českých podmínkách, se rozepíši jindy, je toho tolik, že to vydá na samostatný článek. 

  Porod se nakonec ve srovnání s předporodní anabází ukázal jako to nejsnazší. Od první kontrakce do narození miminka trval dvě hodiny. Nevykrvácela jsem, nepotrhala se, ani jsem se nezbláznila bolestí (mnohem lepší než medikace i meditace je prozpěvovat si u porodu Cocaine blues od nesmrtelného Johnnyho Cashe).  

   Miminko se narodilo zcela zdravé. 

  Leckterý odpůrce domácích porodů by mohl namítnout, že jsem prostě měla z pekla štěstí, že vše dobře dopadlo. Ano, měla jsem štěstí. To totiž přeje připraveným. A o to při plánovaném domácím porodu přece jde!  

  Občas se mě lidé ptají, zda bych porod doma doporučila. Překvapím je, když řeknu, že ani náhodou! Jediné, co bych mohla každé ženě doporučit, aby o svém těhotenství přemýšlela a zodpovědně se rozhodla rodit tam, kde se cítí v bezpečí. Aby znala svoje možnosti, svůj zdravotní stav a rozhodovala se s ohledem na sebe i na miminko, které čeká. Pro někoho je ideálním místem vlastní domov, jiný potřebuje lékařské zázemí a nejmodernější techniku. Každá jsme jiná a každá bychom měly mít možnost svobodné volby.  

  Pro mě porod doma není odmítáním nového a návrat k době, kdy rodily naše prababičky. Je to osobní a soukromá cesta. Spíš než návrat ke starému ho cítím jako návrat k tomu původnímu, k respektu přirozených zákonitostí. 

  Pokud je někomu tato cesta blízká a cítí, že by po ní chtěl také jít, přeji mu hodně síly a odvahy, neboť v našich podmínkách to bývá cesta strnitá. A ostatním přeji toleranci a pochopení pro ty, kteří chtějí dělat věci jinak, než je u nás v kraji zvykem.