Jaro se blíží a s ním i kratochvíle na dětských hřištích. Oprašuji tedy článek z loňského roku a začínám se hystericky těšit.
Snad na žádném jiném místě se mě nezmocňuje tak černá a hluboká existenciální deprese než na dětském hřišti. Fenomén je to prapodivný a vlastně poměrně iracionální. Neb dětské hřiště je místem s přívětivou a radostnou energií, místem vibrujícím radostným smíchem a nadšeným pištěním, místem opatlaným žvýkačkami a rozlitými vysokoenergetickými lepkavými nápoji. Místem ani náznakem nepřipomínajícím chmurnou kulisu postmoderního temného hororu.
Přesto stačí dvacet minut strávených v ohnisku vší té radosti a smíchu a já přemýšlím, zda se mám raději nechat rozjezdit kočárkem či umlátit houpačkou, jen abych ukončila své utrpení. Svůj podíl na mých suicidiálních tendencích má bezesporu Agátina zhoubná vášeň pro již zmíněnou houpačku. Má starší dcera se zřejmě snaží vytvořit světový rekord v délce houpání. Kdo by si oblíbil chvilky, kdy mu pozdně letní slunko pere na hlavu, zatímco mechanicky houpe rozběsněné batole, výskající: „houpej moooooooc“. Sem a tam, odstrčit a přitáhnout, rozhoupat a zase odstrčit. Po půl hodině se nekonfliktním tónem otážu, zda není na čase přesunout se na jinou atrakci, načež je mi odpovědí nepříčetný ryk a slzavý protest.
A tak zase houpeme. Sem a tam, sem a tam, sem a tam, dokud nezačnu pro změnu ryčet já a dožadovat se alespoň dočasného propuštění z nedobrovolného otroctví. Houpajíc batole jednou rukou a popojíždějíc kočárkem s miminkem rukou druhou (škoda, že evoluce nepočítala s tím, že lidé, nebo spíše matky, potřebují více rukou než jen jeden jediný pár) hledím tupým zrakem na ostatní matky na hřišti. Některé kupodivu vypadají, že se docela dobře baví, povzbuzují své ratolesti k odvaze vyzkoušet vysokou klouzačku, či neúnavně tleskají nad vyrobenými bábovičkami. Jiné si našly sparing partnerky pro nezávaznou konverzaci a věnují se relaxačnímu tlachání.
Snažím se mile usmívat a tvářit se, když ne přímo inteligentně, tak alespoň přátelsky, ale z nějakého důvodu se nestávám oblíbeným terčem maminkovského kamarádství. Možná v ostatních matkách vzbuzuji nedůvěru svým nekontrolovatelným tikem, jež se mi vytvořil následkem sledování houpající se Agáty jedním okem a Karin okusující bezzubou dásní madlo kočárku okem druhým (škoda, že evoluce nepočítala s tím, že lidé, nebo spíše matky, potřebují více očí, než jeden jediný pár).
Přemýšlím, zda by pomohlo, kdyby mě coby osobu vhodnou k přátelskému dialogu na dětském hřišti nabízeli v pořadu Chcete mě? („Je hodná, čistotná, hezky se s ní povídá, podívejte, jak má upřímný pohled, no nebojte se jejího nepřítomného výrazu, ignorujte její úsměv idiota, jen si s ní jděte popovídat, zjistíte, že v jádru je milá a přítulná.“)
Zatímco Agáta konečně usoudí, že hodinka souvislého houpání se by ji mohla uspokojit, a jde prozkoumat klouzačku či prolézačku, dožaduje se Karinka svého přídělu mléka, takže usedám do stínu a s odhaleným ňadrem přemýšlím nad filosofickými otázkami všedního dne. A snažím se neusnout v sedě, což se mi ne vždy a zcela daří. Občas si dokonce mimoděk prozpěvuji, většinou šlágry z dětských kreslených filmů. Poslední oblíbenou hitovkou je píseň z kousku „Opička Žofka ředitelkou ZOO“. Kdyby to šlo, brala bych si s sebou něco ke čtení. To by ovšem mladší robě nesmělo být reinkarnovaný páter Koniáš. Karinčina vášeň pro ničení knih takřka předčí vášeň její starší sestry pro houpání. Není to tak dávno, co se nevinně vyhlížející miminko naučilo plazit a od té doby máme opět doma škodnou. Jen jednou jsem podcenila kojencovu rychlost a vinou této drobné nepozornosti mám původně vázanou „Janu Eyrovou“ v sešitovém vydání (a ještě se stránkami něžně odspodu okousanými). Sluchátka MP3 přehrávače mé mladší dítko též přitahují jak magnet železné hobliny, musím se tedy spokojit s absencí četby i hudebního doprovodu a nezbývá mi než zírat na hemžící se dětské postavičky, pobíhající, hopsající, jásající a skotačící před mými zraky. Občas si s té přemíry pastelových tónů a vysokých hlásků připadám jak po požití halucinogenních hub. Můj mozek není na tak pestré barvy a ostré zvuky vybaven. Většinu dosavadního dospělého života jsem prožila v přítmí, obklopena tlumenými hlasy a nikotinovým odérem. Dětský svět mě svými jasnými paprsky přímo oslepuje.
Sotva si stihnu trochu odpočinout, musím znovu nastoupit do své funkce vrchní obsluhy houpačky, tentokrát třímaje unavené a povykující miminko na rukou. Pro zpestření hrajeme s Agátou oblíbený slovní fotbal. Ona mi nadhazuje neustálé otázky „proč“ a já k ní kopu stručné odpovědi. Ne, opravdu neumím trpělivě odpovídat na to, proč se hřiště jmenuje hřiště, proč se Karinka jmenuje Karinka, proč se Agáta jmenuje Agáta a proč se já jmenuji maminka.
Psychicky znavena a emočně okorána lituji faktu, že dětská hřiště nestávají v těsné blízkosti stánku s alkoholem. Poté, co se Agáta vmísí do dětské potyčky o kyblíček a autíčko, začne mě kromě trýznivé touhy po alkoholu mučit i chuť obludit se zakázanými návykovými látkami do bezvědomí.
Cestou domů se povinně ještě musíme stavit v supermarketu pro Jupíka a Kindrevajíčko s hračkou. Mladší dítě řve hlady, starší mi utíká mezi regály, případně oblažuje kolemjdoucí vyprávěním pikantních podrobností z našeho rodinného života. Ač bezvěrec, vroucně se v duchu modlím, aby celý zítřek hustě pršelo a my mohli zůstat doma vystřihovat si mašinky ze Sluníčka. (Tato kreativní zábava spočívá v tom, že já s jazykem vystrčeným mezi zuby samým klopotným soustředěním, vystřihuji neobratně vláčky a pak je za nezměrného úsilí slepuji lepidlem, přičemž se několikrát přilepím k desce stolu. Agáta pak mnou vyrobené mašinky vezme do svých malých destruktivních ruček a hraje si na vlakové neštěstí.)
Hodlám jednou, až dospějí, svým dětem zdůraznit, jaké oběti jsem přinášela pro jejich prchavý pocit štěstí a radosti. Doufám, že se mi odvděčí a na oplátku někdy svou starou vetchou matku vezmou s sebou do hospody na jedno (či dvě). Přísahám, že nebudu zdaleka tak náročná jako ony, sama za sebe zaplatím útratu, nebudu se na nic ptát a určitě nebudu chtít houpat!
