Dosud jsem se nepovažovala za matku, pro kterou je prolaktin oblíbenou drogou. Kojila jsem obě dcery spíše z praktických důvodů. Mateřské mléko je vždycky po ruce, má tu správnou teplotu i chuť. Navíc je šité konzumentovi přímo na míru, má optimální složení a celkově je to ideální strava navržená přímo Matkou přírodou.
Často jsem slýchala dojemné historky, kterak je kojící matka katapultována při výživě svého potomka do nebeských výšin blaha, kterak při ocucávání bradavky dětskými ústy zažívá téměř mystický pocit splynutí duší s miminkem, nebo jak si matka s kojencem při aktu krmení hledí láskyplně z oka do oka a prohlubují vzájemné citové pouto.
Nikdy jsem nic podobného nezažila. Kojení mě nestimulovalo emočně ani eroticky. Neprožívala jsem žádné stavy nadpozemského vytržení. Brala jsem to tak, jako když hladovému strávníkovi naservírujete guláš se šesti a pak si užíváte pohledu na to, jak se cpe, až má boule za ušima. Pomlaskávající dítko zavěšené na mých druhotných pohlavních znacích pro mě bylo uspokojujícím znamením, že jsem „dobře navařila".
Prvorozenou jsem kojila dva roky. Konec mléčné stravy přišel vcelku přirozeně, v době odstavení první dcery jsem už tři měsíce nosila v břiše dceru číslo dvě, a té první prostě mléko s exotickou příchutí těhotenských hormonů přestalo chutnat.
Teď je všechno jinak. Věci se mění. Poprvé po mnoha a mnoha letech nejsem těhotná ani neplánuji otěhotnět. Druhorozené je půldruhého roku a já mám všechny logické a racionální důvody, proč ji odstavit od přísunu mateřského mléka. Ubývá mi zubů. A naopak, přibývá mi šedin. Cítím, jak moje kosti křehnou a klouby tuhnou. Mám abstinenční příznaky na mátový čaj, tvrdý alkohol a zakouřené prostředí.
Dcera už se skoro nekojí. A když už se kojí, tak místo toho, aby sála, kouše mě a sadisticky se směje, když sykám bolestí.
Je čas to utnout. Chápu to. Nedá se nic dělat. Proč ale sentimentálně slzím, když vidím fotku miminka u prsu? Proč hladím druhorozenou po hlavě a štkám žalem, že mi tak rychle vyrostla? Proč si v zrcadle prohlížím svoje ňadra a místo kůže, svalů a tuku vidím dvě lahve s mlékem?
Už si ani nepamatuji, jaké to je. Nebýt těhotná nebo kojící. Cítím, že je čas začít novou etapu, kdy moje tělo bude zase jenom moje. A děsí mě to. Kdo budu? Co budu dělat? Co si jenom počnu se svou nově nabytou nezávislostí? Čím budu pro děti výjimečná, když pro ně nebudu moci udělat něco zvláštního? Utřít zadnici a nudli jim může kde kdo, zajistit pevné zdraví přísunem hodnotného mateřského mléka jsem mohla jenom já.
Asi jsem masochista. Stýská se mi po násilném buzení ze spánku, po zacházení s bradavkami, které by se hodilo do SM salonu, po smutném pomrkávání do lednice s chlazeným bílým vínem...
Nakonec to zvládnu. Trochu si pobrečím, polituji se a půjdu dál.
Smířím se s tím, že děti rostou.
A začnu se připravovat na to, že bude hůř.
Že jednou odejdou a já nebudu mít zpátky jen svoje prsa, ale i svůj život.
