Záhadný koronavirus co na nás poslední dobou vyskočí takřka odkudkoliv. Ale co bude po jeho odchodu. Do jakého světa vůbec vstoupíme. Je nadmíru jasné že svět už nebude nikdy takový jaký jsme znali a o který jsme přišli takřka ze
na den. Jediná jistota v životě je nejistota, říká se. Svět blahobytu skončil, to je jasné, ale co potom. Nemoc nám zakryla tvář, ale otevřela srdce. A jak se hned v samém počátku ukázalo, my Češi jsme národ pracovitý, dokážeme improvizovat a také se spojit, je-li nejhůř. Jeden muž, jedno velké srdce. Zemřelo Já aby se mohlo zrodit My. Takřka celý národ vyměnil své různorodé profese za šicí stroje. Šijeme roušky pro sebe samé,zdravotníky, prodavače... i zcela neznámé lidi. V mnoha obcích vyrostli ze dne na den keře zvané rouškovníky. A mnohé ženy byly natolik kreativní, že i do své roušky vtiskly to co milují. A tím se snad staly nejen tak trochu tajemné, ale i svým způsobem krásné bez ohledu na věk. Namísto rtěnky zdobila tvář kočička či květiny a kdo by řešil nějakou tu vrásku navíc, pupínek či třeba ne zrovna alabastrovou pleť. A co víc, Češi se na rozdíl od okolních států semkli natolik že se snaží ochránit ty nejslabší z nás seniory, pro které je covid 19 nejvíce smrtný jak vidíme např. v Itálii či Španělsku. Mnozí pracovníci v sociálních službách takřka neopustí své pracoviště, čtyřiadvacet hodin zůstávají se svými klienty a ač mnohé ženy mají své vlastní rodiny včetně malých dětí přespávají v práci aby se cestou někde nenakazily a nemoc nepřenesly na své klienty. Toto je neskutečná lidská oběť, vtělení andělé co svou profesi berou vskutku jako poslání.
Jsou příklady ze Španělska kdy pečovatelé opustili své nakažené klienty, které v zoufalém zdravotním stavu či dokonce mrtvé našla armáda. Nelze přímo soudit. Ocitáme se v situaci podobné válečnému stavu jaký zažili naši prarodiče. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a na tuto situaci nebyl připraven nikdo z nás. Jediný člověk, jediná země. V Americe která je po Itálii a Španělsku v těchto dnech snad nejvíce postižená si nemocný pacient zavolá sanitku a lékař či dispečer se zeptá na věk. Ke staršímu pětasedmdesáti let už nikdo nepřijede, přednost dostanou ti mladší, produktivní co nebudou státní rozpočet pouze vysávat a také se mnohem dříve a lépe uzdraví. Jsou známy i případy jak z Evropy tak Ameriky kdy starý člověk raději přenechá lůžko mladšímu pacientovi a v pokoji odejde na věčnost.
Světem vládne solidarita, i když asi jak kde. Myslím že více v tom našem slovanském. Ale co bude potom až koronavirus zmizí tak rychle jako se objevil anebo tady s námi ač oslabený zůstane a zvykneme si na něho jako na chřipku. Možná přežijeme, či valná většina. Ale ta nejhorší životní etapa nás teprve čeká. Z blahobytu skočíme rovnou do bídy které jsme si odvykli. Když naši prarodiče budovali novou republiku po válce, válka je naučila skromnosti a také pokoře. Pojmům nám zcela neznámým před nástupem covid 19. Možná to ještě ustojí starší ročníky zvyklí z dob socialismu. To co nebylo si zkrátka vyrobili sami a dovolenou trávili na chatách a chalupách. Děti jezdívaly k babičce na venkov a na krásné prázdniny mnohé vzpomínají dodnes.
Jak jsme vůbec ale žili. Zaplevelili jsme planetu, domov který nám byl jen propůjčený. Zvířata jsme považovali za tvory podřadné, trápili psy a kočky v množírnách, slepice v klecích, chrámy ducha jsme vyměnili za chrámy konzumu, ale ty nám na nějaký čas nemoc sebrala. Byli jsme znaveni, neustále jsme si jen stěžovali jak málo času nám zbývá na nás samé, naše blízké, rodiny. A dnes ho najednou máme spoustu.Dokonce už jsme nevěděli co roupama a snažili jsme se co nejvíce odlišit že jsme vymysleli třetí pohlaví jakési to. A genderoví tlachalové nás poučovali že není maminka ani tatínek. Holčička se měla vzdát růžových šatiček a namísto panenky dostala autíčko a malý klučina Emík měl prostě mísu a míchal těsto na bábovku. Neudržitelný svět padlý na hlavu spěl ke svému konci jen nikdo neměl ponětí jak a kdy. A nakonec přišel on. Neznámý koronavirus či jsme si ho spíše pozvali tím, jak jsme doposud žili. A svět najednou začal hrát jeho roli. On je tím scénáristou zcela nové hry a my jen pouhými herci v dramatu jehož konec je v nedohlednu a nikdo neví jak skončí.Možná se jako lidstvo spojíme, možná rozdělíme. Časem třeba padne společná Evropa a každý si půjdeme po svém. Mnozí jsme žili ze dne na den, nikdo nepomyslel na budoucnost. Kolik lidí jen zůstalo ze dne na den bez peněz. Zatímco naše babičky vyžily z pár korun, a to ještě dokázaly něco málo ušetřit, některým z nás nestačilo ani třicet tisíc. Všechno se zkrátka rozházelo za zábavu a někdy i úplné zhovadilosti které ani k životu nepotřebujeme a zbytečně nám otravují život. Zahltili jsme sami sebe, své domovy, životní prostředí kolem nás.
Máme zde stovky kadeřnic, kosmetiček, manikérek, servírek, průvodců, aj, ale kdo tyto lidi bude živit když lidé nebudou mít peníze. Ale proč se nepřeškolit třeba na ošetřovatelku nebo zcela novou profesi která vznikne. Po revoluci 1989 se musel přeškolit takřka celý národ a zvládli jsme to takřka za pochodu. Amerika hlásí takřka deset miliónů nezaměstnaných, v Česku se může vyšplhat na 450 000. Na druhé straně chybí lidé v zemědělství,bude potřeba vyrábět roušky, respirační filtry. Zelenou kartu mělo dostat takřka 40 000 Ukrajinců, možná i víc. Nyní už je možná potřebovat ani nebudeme. Děti nechodí do školy, ale v běhu vzniklo vyučování online a jde to. I když mnohde s odřenýma ušima ale asi i toto je nová budoucnost kdy do popředí se budou dostávat především technologie. Školy a rodiny se učí více mezi sebou komunikovat. S dětmi se učí maminky, zrovna tak jako se maminka učila se mnou když jsem byla delší dobu nemocná. Ekonomika se promění. Zanikne spousta pracovních míst, některé OSVČ zkrachují a jiné se zrodí. Nebudou potřeba tituly ale šikovné ruce. Kolik jen filosofů a jim podobných bude nová společnost asi tak potřebovat. Řemeslník co umí bude mít hodnotu zlata. Tu už měl vlastně předtím. A mít v jednom malém městě tři obchody Pepco, sedm zverimexů asi také nebude potřeba když je o kus dál hypermarket kde si lidi pořídí pro své čtyřnohé mazlíčky takřka to samé. Když přišla ekonomická krize říkával tatínek. " Hadry si lidi kupovat denně nemusí, ale žrát musí." A je to tady i když se už toho nedožil.
Přišli jsme o část svobody a najednou vidíme to co jsme dříve neviděli a nevnímali. Nemůžeme volně dýchat přestože vzduch je mnohem čistější, krásně zpívají ptáčci, začíná jaro, blíží se velikonoce svátky radosti a my jsme zalezlí doma a už nám z té karantény občas hrabe. Co bychom dali za společné setkání se svými nejbližšími, posezení v oblíbené hospůdce, nechat se vyšlehat pomlázkou či zajít do kostela na mši. To co jsme často odepírali ostatním bylo nám odepřeno. A co víc, část lidstva umírá a vše ostatní tady zůstává. Jen oni odcházejí a to jen jako čísla a bezejmenní. A to ještě nejsme na samém konci. Vir ještě nekulminoval.
Přesto věřím, že my Češi to společně dáme. A Slováci taky. A z malého kdysi utiskovaného a opovrhovaného národa nakonec můžeme vyjít jako vítězové. A to nám dá do budoucna sílu. Už nyní se od nás svět pomalu učí.Dokud zůstane v našem národě víra že to společně dokážeme a opět postavíme časem ekonomiku na nohy i když patrně jinak strukturovanou, tam je i naděje. Sama už se těším až opět vyrazím na farmářský trh alespoň s maličkou podporou našim pěstitelům. Vždyť naše země bývá též nazývána Bohemia což značí Bohu milá. Tak se držme.
