To jsem si ale nějak přispala. V letních měsících bývá ZOO déle otevřená a tak se mohou návštěvníci pokochat životem různorodých zvířat i po západu slunce. Každý druh je jiný a také je zde spousta nočních tvorů anebo zvířátek co
příliš dobře nesnášejí urputné vedro přes den nebo hluk a dětský křik. Jednou z nejkrásnějších oblastí ZOO je údolí slonů. V Indii je slon velmi vážený a uctívaný, obdobně tak jako staří Egypťané uctívali nás kočičky. Mají zde svá božstva se sloními hlavami. Jedna z tamních legend praví, že sám Budha se zrodil částečně ze slona, který vešel do boku královny. A z boku ženy zároveň vzešel sám Budha. Snad i proto v údolí slonů je ke spatření budhistický svatostánek s vyobrazeným Budhou, krásně znějící hudbou i okolními bubínky vydávající tóny vzdáleného orientu. Někteří návštěvníci vhazují do svatostánku mince pro štěstí. O kousek dál sídlí žirafí dům. Prostě Afrika v celé své kráse. Všude kolem rozlehlá pláň po níž se ladně procházejí žirafy. Ten dlouhatánský krk jim snad slouží jako vlastní rozhledna, asi tak jako si šnek nese na zádech svůj vlastní domeček. Není to krásné. Může cestovat takřka kamkoliv a pokaždé má kde skrýt hlavu. A žirafky, ty jsou úžasné, prostě modelky.
V něčem jsem stejná jako lidská mláďata. Když už jsem konečně našla surikaty, nemohla jsem se odlepit od skla.Jsou takové maličké a mrštné s legračním výrazem ve tváři tedy čumáčku a také pózami. Jedna se posadila na kus pařezu tak vznešeně jako na trůn. Hotová královna nebo král. A také stačí zašustit pytlíkem a hned žebrají o něco dobrého na zoubek. Ale krmit se nesmějí stejně tak jako ostatní zvířátka, tedy kromě mě. Já každé přilepšení uvítám, a to hlavně k zimě kdy se potřebuji trochu obalit. Přece jen jsem venkovní kočička a mám taky dost pohybu. Jinak jsou surikatky nesmírně pracovité, kolik jen podzemních tunýlků si dokáží v krátkém čase vybudovat. Podobně jako psouni, to jsou také hraboši, taková pištidla. Ale ti sídlí na druhé straně kousek od Gončarových domů kde je příjemné posezení v malé hospůdce a také se zde pořádají zajímavé výstavy. Předloni na podzim jsem zhlédla výstavu pavouků, byli krásní, to ano, modrého jsem viděla zcela poprvé. Ale velcí a chlupatí. Naštěstí byli za sklem v teráriích, potkat bych je tedy nechtěla. Připomínali mi tarantule. Letos jsem zase obdivovala žáby pralesničky, Jsou tak krásně zbarvené, zvláště ty modré mi učarovaly. Modrá je zkrátka dobrá jak se zpívá v jedné písničce. Je to barva ducha, moudrosti a vznešenosti. A také jsou pěkně jedovaté. Indiáni dokonce používali jed z pralesniček na své šípy. Prý i malá dávka zabije slona. A když chtěli mít ti náruživí osvalení mladíci jinak zbarvená ozdobná pera na čelence aby nalákali nejkrásnější dívky, krev pralesniček je zbarvovala do modra. A takovýto indiánský šťastlivec si klidně mohl dovolit mít celý harém. Nu byli dost skromní indiáni, dnes je to zlatá karta nebo mercedes, alespoň tak jsem to slyšela. Z lidského štěbetání mi jde občas hlava kolem a co se všechno nedovím. Někdy je mi do pláče a jindy zase do smíchu. ZOO je brána kterou procházejí lidské duše, úplně nahé jako do nebe. Lidé jsou mnohdy těmi kterými skutečně jsou a mnozí pěkně naměkko. Zvláště při pohledu na mláďátka. A také svá srdce otevírají dokořán. Při další letmé procházce jsem se stavila u vyder. Teda, to jsou ale plavkyně. Vodních radovánek si užívají podobně jako lachtani. Pak jsem nějak sešla z vytyčené cesty a ocitla se přímo v ledové Antarktidě, kde pozorovala lední medvědy. Nevěřila jsem vlastním očím jak nádherně plavou. Znak na zádech bych skutečně nedala, možná v mladším věku tak čubičku. Lední medvídci byli dva. Samičku musel bohužel veterinář vyprovodit za duhový most. Byla už příliš nemocná a všem nám tady bude moc chybět. Odpočívej v pokoji Sněhurko. Tak jsem si ji zkrátka pojmenovala, snad kvůli bělavému kožíšku jako čerstvě napadaný sníh.
Vlkům jsem se raději vyhnula. Připomínají mi psy a s těmi moc velká kamarádka zrovna nejsem. I když jsou krásní a prý i věrní svému druhovi. A také obětaví. Hyeny už vůbec nemusím, jsou takové divné. Stačí mi jen ten pohled. Určitě by mě slupla k večeři jako malinu. Za to u klokanů se mi moc líbí a jsem zde vítaná. Jsou úžasní s těmi jejich břišními vaky kde ukrývají svá miminka. Tam musí být příjemné teploučko. Nemohla jsem minout ani koně převalského hned naproti hořejší stanici lanové dráhy. Pochází z Mongolska a pár koníčků pracovníci ZOO občas převezou do jejich rodné domoviny. Mají tak krásné hluboké oči s dlouhými řasami. Poslední dobou se už nejraději zdržuji poblíž mlokária nebo velkých želv. To jsou teda obři. Šlápnout na mě svou mohutnou nohou tak je ze mě placka. A pak jsou tam úplně maličké želvičky. Suchozemské i vodní. A také se mi líbí leguáni připomínající vyhynulé dinosaury i když nejméně tisíckrát zmenšené. Kdy zůstávám naprosto v němém úžasu, to je když se zrodí nový život. Třeba malá tygřátka o které měli ošetřovatelé oprávněný strach. Zvláště o maličkou a slabou tygří holčičku aby vůbec přežila. Nakonec raději část pavilonu šelem a pak později celý uzavřeli, aby měla tygří maminka s mláďátky klid. Anebo pět kouzelných geparďat vypadajících jako plyšáci. A teď téměř po roce a půl prohánějí vesele svou maminku nebo se jako správní sourozenci pošťuchují. Jsou mladí, hraví a rozverní a život si náležitě užívají. Občas nám také nějaké zvířátko vymění. Třeba když potřebují namísto kluka holku. A tak do německé ZOO putoval lachtaní klučina a té naší dánská ZOO věnovala lachtaní holčičku. Musím říci, je to moc milá a hezká slečinka která až povyroste o nápadníky nouzi mít určitě nebude. Často mláďátkům vyberou jméno sami návštěvníci ZOO, což je velmi zábavná hra. Ceremonie se účastní jak zaměstnanci ZOO, především ošetřovatelé tak nejrůznější celebrity. A také občas i moje maličkost. Zrovna před pár týdny dostal malý lachtánek jméno Eda. Je moc šikovný a odvážný a jak rychle se naučil plavat ve venkovním bazénu. A abych nezapomněla na tučňáky s houpavou chůzí. Jsou tak roztomilí. Ale ve vodě jsou skuteční borci a výteční potápěči. Nejen úžasně ale i rychle plavou.Ten největší a nejkurážnější z nich nese jméno Milovník, na nějž je patřičně hrdý. Ráda se chodím dívat na krmení lachtanů nebo právě tučňáků. Tento okamžik miluji stejně jako děti. A jak ti lachtani poslouchají svého vrchního ošetřovatele Jakuba a dokáží pózovat. A pak jsou odměněni rybičkou a já se jen olíznu. Zkrátka se se mnou nerozdělí, lakomci.
Jak si jen někdo může myslet, že jsme my zvířata jen hloupá a bezduchá stvoření či nás dokonce považovat za bezcenné věci. Jsem snad kus židle nebo jak. Jsme živé bytosti cítící stejně radost i bolest tak jako lidé. Dokážeme milovat a toužíme být milovány. I my máme duši a možná mnohem krásnější, čistější a šlechetnější než mnozí lidé. A také dokážeme soucítit s lidmi i ostatními zvířátky. Zvíře dokáže milovat a být člověku oporou v té nejtěžší chvíli. Nikdy svého zestárlého či nemocného pána neodloží do lazaretu ani neodveze do lesa kde ho ponechá napospas osudu. Kočka nebo pes mu stojí věrně po boku a zůstává s ním až do poslední chvíle. A to možná i jako jediná živá bytost kterou má. Snad i proto se tady mezi zvířátky cítím lépe než v lidské společnosti. I když kdo ví. Myšpule, Myšpule, zní odkuďsi ten známý hlas. A teď mne prosím omluvte. Jedna z ošetřovatelek mi právě přináší moji oblíbenou kapsičku. Dnes si ji opravdu zasloužím. Pacinky mám celé uťapkané. Pokračování zase příště. Pac
