Té zprávě jsem nemohla uvěřit tak jako mnozí z nás. Nikdo tady nebudeme věčně a plamínek naší svíce jednoho dne pohasne. Někomu dřív, jinému později. Předplacené to tady nemá nikdo z nás a smrt se usmlouvat nedá. Je jí zcela fuk,
že jsme se ještě ani pořádně nestačili nadechnout či rozkvést, užít si života plnými doušky anebo si ho už vychutnali až do samého dna. Můžeme být chudí jako kostelní myš a stejně jí neutečeme ani se nikam neschováme. Nebo bohatí, slavní, velectění a stejně si pro nás přijde. V tom je ta jediná světská spravedlnost. Smrťákovi nikdo neunikne. Každého si najde třeba až na samém konci světa. Nedá se usmlouvat ani podplatit. Vše tady zůstane. Náš dům, práce, rodina i přátelé. Jen my už ne. Byli jsme tady a najednou nejsme. Zatímco po jednom neštěkne ani pes, druhý bude dlouho oplakáván a v srdcích mnoha lidí bude žít věčně. Tak jako v nebi.
Když zemřel Mistr Karel Gott a po něm odcházely tam na druhý břeh další duše, řekl by si jeden, že už by si ten smrtihlav konečně mohl dát pauzu a odjet někam na dlouhou dovolenou. A on ne a a ne. Proč si došel zrovna pro krásnou a něžnou Popelku ví asi jen on sám. Tolik nám tato žena bude chybět. Snad i proto, že byla skutečnou ženou jakou nelze nemilovat. Jemná, čistá krásná duše. Libuška vcházela do našich příbytků s tím, co jsme mnozí nejvíce postrádali. Láskou, něhou, citem a porozuměním. Nikdy jí nechyběl laskavý humor a ať už zahrála jakoukoliv roli, vždy z ní vyzařovala čistá krása jakou přinášela světu. Její nitro bylo sluncem a v jejích očích tančily hvězdičky. Byla pozemským andělem. Skromným, pokorným, milujícím.
Často si kladu otázku, proč hodní lidé z tohoto světa odcházejí tak brzy a křiváci zůstávají. Moje babička říkávala, že Bůh je miluje a oni zde na zemi splnili své dané poslání jako pozemští andělé. A pak se navrátí zpátky domů. Do světla, kde už pláč, bolest, nemoci ani smrt nebude.
Zní z hor, zní zvon
plný naděje, že krásné princezně tam nahoře
už dobře je.
A aby svět pro ni neplakal už více
každou noc vyjde na nebi jako večernice.
