Odcházení velkých osobností malého světa nám naznačil již samý počátek tohoto roku, který se pomalu ale jistě chýlí ke svému konci, aby před námi za pár měsíců vyvstala zcela nová kapitola našeho pozemského putování. S Karlem
Gottem odešla a bohužel nadále bude odcházet celá jedna generace úžasných lidí pojící je společný název stará dobrá škola. Je to generace našich prarodičů a rodičů, kdy po světě ještě chodila ctnost, pokora a vzájemná úcta co zanechala odlesk takřka v každé šlépěji, myšlence i srdci. Obdivuhodní lidé co nám zde toho spoustu zanechali ve věčném odkazu ohromujících děl, moudrých myšlenek, činech i skutcích či krásných slovech naplněných šlechetností duše, která se navždy vlijí do lidských srdcí a z paměti národa je nevymaže čas ani dějiny. Odkazů z nichž na budoucí generace zavane nostalgický dech minulosti a v něčem doslova božských vzpomínek na ony staré dobré časy. Říkává se, že se stářím jakoby odešlo to krásné a s mládím se zase vracelo. I když v jiné podobě. Na věčnost odcházejí a budou odcházet velikáni své doby i lidé zcela bezejmenní. Zatímco nad jedněmi pláče celá země nad těmi druhými nezvlhne jediné oko, odcházejí v zapomnění jen jako kalendářní číslo které na poslední cestu svým zpěvem vyprovází jen ptactvo nebeské. Jakoby s těmito lidmi odešla i část prostého lidství. Projev neskonalé soudržnosti jakou jen může člověk s člověkem mít. Smutným jevem zůstává, že ta skutečná lidskost, kdy odhodíme všechny ty železné masky a brnění chránící nás před před okolním světem společně s brýlemi ochraňujícími náš zrak před spatřením veškeré té bídy světa vytryskne z našeho nitra až tehdy kdy nás postihne nějaká katastrofa nebo tragédie či neočekávaný moment kdy nám život obrátí o sto osmdesát stupňů jedna jediná vteřina. Tak jako tomu bylo při skonu Mistra v němž mnozí lidé nacházeli klid a útěchu v jakékoliv době a jakémkoliv věku. A snad ho i pojali jako nesmrtelného. Bůh přece nemůže zemřít.
Karel Gott byl zpěvákem své doby. Jeho písničky odchovaly ponejvíce generaci 45+. Řada zpěváků mé věkové kategorie Petr Kotvald a Standa Hložek, Lucka Bílá, Linda Finková, Iveta Bartošová, aj. s nimiž jsem prožívala své pubertální diskohrátky kdy rodiče naprosto šílely, se prolínala s pěveckými idoly mých rodičů, Karel Gott, Eva Pilarová, Jiří Štědroň, Karel Hála, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Iveta Simonová aj. Babička ještě milovala Josefa Zímu a Jožku Černého zrovna tak jako tatínek a v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele i já. A jak tak šel čas ptala jsem se sebe samé zda stárnu tak rychle já nebo ti zpěváci. Neubránila jsem se dojetí při pohledu na téměř devadesátiletou babičku, která si přišla vyvstát frontu na Žofín aby dala poslední sbohem člověku, legendě, která ji provázela po většinu života. Karel Gott byl idol mých dětských let a navždy jím zůstane. Skutečný frajer jak říkával můj tatínek. Normální, lidský. Nehrál si na Boha ač jím už dávno byl v hloubi lidských srdcí a navždy zůstane. A nyní jsme tu my. Husákovy děti. I my máme svou legendu a to Jardu Jágra. Jestli-že byl Gott bohem hudby, Jaromír je bohem hokeje. I on v určitém věku nalezl svého boha, dospěl k životní moudrosti a pokoře. Sílu mu dává víra a nesmírná pracovitost, to mají s Karlem takřka společné. A pak už zřejmě bude jen předlouhá mezera než se zrodí nová hvězda světového formátu jejíž srdce nikdy nepohasne. Pohlíží-li na nás božský Kája z nebe, zemi skropenou slzami bolesti, milovanou Bertramku jež se změnila ve vzpomínkové světelné pole, naplněný Žofín i svatovítskou katedrálu, určitě si ani tam mezi anděly neodpustí pronést onu větu. " tak tohle jsem opravdu nečekal..."
Škoda jen, že tento nádherný projev lidskosti v nás patrně nezůstane nadlouho a opustí nás s pohřbem Mistra. Vrátíme se zpět do svých zajetých kolejí a na dlouho umlkne i zvon znějící z hor co rozechvěl srdce a zjemnil duše. Kdy se ani tvrdí chlapi nestyděli za své slzy. Možná i časem pod tíhou každodenních starostí zapomeneme na to jak krásné a vzácné byly ty chvíle okamžiku, kdy jsme se opět stali lidmi. Takovými jaké nás stvořil náš nebeský otec a jaké nás viděl Pan Karel Gott. A jelikož se blíží dušičkové období, netruchleme jen pro mrtvé, ale věnujme se těm které milujeme a ony milují nás. Ten chladný náhrobní kámen na něž kanou hořké slzy a jemuž sdělujeme slova nevyřčená dokud byl čas nepochopí, neobejme nás a ani nám nesetře poslední slzu z tváře. Snad největší hodnotu skutečné lásky člověk pozná tehdy až když navždy milovanou bytost ztratí. Ať už nosí jakoukoliv podobu.
