Prach jsi a v prach se obrátíš praví kniha knih Bible. Co jsme vůbec zde na světě. Z pohledu nekonečného vesmíru pouhým zrnkem písku v moři, plamínkem svíce ve větru, který může kdykoliv pohasnout.
Jak říkávaly naše moudré babičky, proti věku není léku. Čas zkrátka nezastavíme. Je to jediná světská spravedlnost co odměřuje všem stejně. Neusmlouváme ho, neuplatíme. Při studiu chodívala na praxi do stacionářů a domovů pro seniory kde se setkala se světem, jenž je nám na hony vzdálený a do něhož se nelehce vstupuje. Kolik jen si vyposlechla příběhů krásných co pohladí po duši i smutných s hořkou příchutí. Kolik seniorů litovalo toho co mohli učinit a neučinili, dokud byl čas. Setkala se s babičkou, které zemřel manžel a později i milovaný syn. A přesto každý nový den přijímala s vděčností a pokorou. Byla velmi zručná, krásně háčkovala a své výrobky věnovala dětem do dětských domovů, které neměly takové štěstí jako její syn, kterému poskytla domov provoněný láskou. Byla věřící a když se jí zeptala, jak mohla tak obrovskou tragédii unést, sklopila oči a tiše pravila. " Bůh dal, Bůh vzal." A bylo li to v jejích silách, pomáhala ošetřovatelkám což jí dávalo pocit uspokojení a potřebnosti. Ráda pohlížela do jejích láskyplných očích, měla i ve svém věku hezkou tvář. Každá vráska jakoby značila kapitolu odžitého života v knize, v níž je krásné číst i přesto, že už zbývá jen pár stránek do konce, který neskončí happiendem.
Setkala se i s lidmi zahořklými v jejichž očí se zračila prázdnota a úst vycházela zloba a závist. Třeba nad osaměním a nevděkem, kdy za nimi děti přicházely jen v den výplaty důchodu či vůbec. Velmi těžké období tito stařečci prožívali v návštěvní hodiny, kdy za spolunocležníkem chodilo procesí, zatímco oni jen marně vyčkávali, zda některý z příchozích zaměří také k nim. Co však všechny trápilo, byl nedostatek personálu, zvláště ošetřovatelek či migrace mezi personálem. Někoho si oblíbili, téměř ho přijali za vlastního a on už nepřišel. Jakoby se zavřelo nebe a andělé už nikdy neměli přilétnout. Pamatuji ,kdy na jednom pokoji přebalovali ženu do plenek jako malé dítě a úkon ani nezakryli plentou před očima návštěv. Kam jen se poděla důstojnost člověka i když nemohoucího.
Nejhorší bylo úmrtí. Ten člověk zde byl, dýchal, žil, cosi po sobě zanechal či také ne a najednou zde není. Zbyla jen hrstka popela a na příbuzné čekal u postele velký černý pytel s osobními věcmi. V rámci aktivizačních činností poznala tolik lidských osudů. Se stařečky psala knihu života v rámci pošli to dál. Snad nejvíce se mi líbilo navštěvovat domovy církevní. Vládla zde láska, milosrdenství a hluboké lidské pouto. V čase, kdy osamělý starý člověk opouštěl tento svět, modlila se s ním ošetřovatelka a do poslední chvíle držela umírajícího za ruku. Pak otevřela okno aby mohla duše pokorně odletět k Bohu. Svou práci brali tito lidé jako skutečné poslání a službu člověka člověku. Setkala se zde i s klienty s alzheimerem. Významnými, profesory, inženýry i obyčejnými dělníky. Bohatými i chudšími. A najednou si všichni byli naprosto rovni. Zůstali jen ve své lidské nahotě zakleti v ulitě zapomnění. Nepamatovali si vůbec nic. Kým byli a kdo vlastně jsou. Jen v malém okamžiku, jakémsi zajiskření na mě jeden profesor promluvil francouzsky, pak zase přejel do mateřštiny a vyprávěl o svých studentech. A pak dlouho nic než po chvíli panika a strach, kdo jsme a zda ho nepřišli okrást či dokonce zabít.
Musím říci, že si vážím všech co pracují v sociálních službách. Nemají lehkou práci, zvláště pečovatelky a ošetřovatelky. Mnohé jsou už vyhořelé a odcházejí jinam či zestárly a na svou profesi již fyzicky nestačí ač se pro ně stala posláním. A i kdyby tito lidé, ponejvíce ženy které zde pracují braly padesát tisíc, ze srdce jim to přeji. Vždyť se starají o naše nejbližší a jednou to můžeme být i my sami, kdo bude potřebovat jejich pomoc. Pracují zde i ženy ze Slovenska a Ukrajiny a pro babičky a dědy jsou mnohé skutečnou spásou a požehnáním. Čisté duše co dokáží pohladit třeba pohledem či dobrým slovem a nic pro ně není překážkou. Přebalí, nakrmí, poklidí ne automaticky, strojově, ale s opravdovým citem. Nevím jaká čeká sociální služby budoucnost ale tím jak společnost stárne, určitě ne příliš růžová. Chybějí nejen domovy pro seniory ale především milosrdní andělé pro něž se tato práce stala skutečným posláním. Lze vůbec soudit stáří. Nikoliv. Nepatří nám to. Kdo z nás prožil život onoho člověka, prošel trnitou cestou plné nástrah a úskalí, prolil hořké slzy či měl ruce plné mozolů a učinil li ve svém životě chybu třebaže osudovou, určitě za ni zaplatil. Na jednom z hřbitovních náhrobků si přečetla toto. " Cestou, po které kráčíš i já kráčel, co miluješ, to i já miloval a nad čím pláčeš, plakal i já a radoval se stejně tak jako ty se raduješ." Mnohdy je lehčí se stáří vysmívat než se ho snažit pochopit. Tou branou, však projdeme všichni dá li Bůh a dožijeme se ho.
