Milá Dominiko. Sedím u malého vánočního stromečku a poslouchám nádherné koledy nazpívané Vaším tatínkem Karlem Gottem co pohladí po duši. A také na něho vzpomínám. Mohl tady ještě nějakou dobu pobýt a prožít krásné vánoce se
svou báječnou milovanou a milující rodinou, vidět své malé dcerky a vnoučky od Lucky vyrůstat a také mít radost z Vás samé. Určitě by jste mu dala ten nejúžasnější dárek k vánocům co by ho dojal a patrně i rozplakal. Bůh ale rozhodl jinak a Mistr určitě o vánocích zazpívá svůj andělský chorál na nebeském kůru. Zapěje všem duším, které odešly kamsi na druhý břeh a zpříjemní jim vánoce tak jako donedávna rozdával radost nám tady na Zemi. Na pravdě boží mám už nějaký ten pátek své rodiče i spoustu těch nejbližších a také přátel. Ti všichni Vašeho tatínka milovali stejně tak jako já. Vždyť jsem jeho nádhernými písničkami byla doslova odkojená. Vím jak tatínka mrzelo vše to čím jste si v životě prošla a tím mu plně rozumím. I můj tatínek nelehce nesl kterak jsem se v jeden čas zaslepena láskou a mladickou nerozvážností vydala zcela opačným směrem než tím, kterým mě směřoval. A také za mnohá svá neuvážená rozhodnutí zaplatila vysokou daň a možná ji budu platit až dokonce svého života. Jste milá Dominiko báječná a silná žena. Držte se. Mohla jste mít veškerou slávu jež se nebe dotýká, veškeré to světské pábení ale Vy jste si podobně zrovna jako já tenkrát vybrala svou vlastní cestičku. Nikým nevyšlapanou, trnitou. Šla jste za hlasem svého srdce. Mužem jenž si Vás v cizí zemi postupně vlivem své těžké nemoci začal pomalu přetvářet k obrazu svému až Vás i sebe stáhl na úplné dno. Plně chápu i Vašeho manžela. Maniodepresivní psychózou trpěla bohužel i má maminka a sama vím, kterak tato nemoc dokáže zničit samotného člověka i jeho rodinu. A právě v písních Karla Gotta Vašeho tatínka nalézala tolik potřebnou sílu. Dokonce ho i jednou namalovala a to překrásně. Vy jste po tom všem v sobě dokázala nalézt onu nespoutanou sílu lvice jakou my ženy bezpochybně máme v sobě a tuto již neopětovanou lásku opustit takřka za pět minut dvanáct. Zaslechla jste onen hluboký hlas zvonu z hor země české a rozhodla se vrátit.
A to nikoliv jako žebrající troska zahořklá na celý svět se srdcem plným nenávisti žehrající nad krutostí svého osudu, ale jako krásná, silná a pracovitá žena která se ničeho nezalekne. Nehledala jste po svém příjezdu pomoc od Ivanky, nenakvartýrovala se hned na Bertramku ale ustavičně jste na sobě začala pracovat s pomocí opravdových přátel. A takovýto lidé se poznají v opravdové nouzi. Věřím Vám že jste správná "holka" v jejíž krvi koluje hrdá Gottova krev a tatínek by z Vás měl neskutečnou radost. Nevzdávejte to a bojujte tak jako doposud a především už se do studeného Finska ke svému muži zpět nevracejte. Už by nikdy nemusela být cesta zpátky. Moc Vás za všechno obdivuji stejně tak jako všechny lidi, kteří se ke štěstí dopracovali tvrdou prací, odvahou a nesmírnou houževnatostí. Zdraví i nemocní. Nikoho neobviňují, nežehrají ale naopak na sobě makají. Ještě vydáte spoustu sil než se prosekáte trnitou cestou jakou Vám osud připravil ale cíle určitě dosáhnete a snad i ono to vrtkavé pokakané štěstíčko se na Vás usměje. Jste stejně tak silná žena jako Ivanka, obě máte dobré srdce a to činilo tatínka tak šťastným. A on se o to své božské štěstí dokázal podělit s námi se všemi. Jsme přibližně stejně staré a Vy zlomená osudem stejně tak jako já před léty jste našla vzácný klenot uvnitř sebe samé. Pokoru. Držím Vám milá Dominiko palce a přeji krásné vánoce v obklopení svých nejbližších. A především povězte své mamince spoustu krásných dosud nevyřčených slov, pohlaďte jí po vlasech i po duši. Já jsem to už nestihla. Časem si určitě zpět získáte i srdce Ivanky a dvou mladších sestřiček stejně tak jako sestry Lucie a jejích dvou kloučků. Člověk může mít téměř vše, ale ztratí-li rodinu, zbude v něm jen polovina srdce. Světem kráčí čtyři andělé. Láska, Víra, Odpuštění a naděje. Zcela nedávno se mi dostala do ruky knížka od Filipa Rožka nesoucí název Gump, pes který naučil člověka žít. A stejně tak jako osudem zkoušený Gump se ani já nevzdám a když sedmkrát upadnu, sedmkrát se zvednu. Nevím kdo mi tu ohromnou sílu dal, možná andělé strážní stejně tak jako onomu psímu hrdinovi. Nechť Vás milá Dominiko slova Gumpova naplní vnitřní sílou.
Protože to nevzdám.
Když hory doly přede mnou
bojů tisíc nad hlavou
a já nevím kam se hnout, kam dál.
Tak cestou svou pak musím jít
trnitou i kamennou, jenom najít
sílu a chuť žít.
Protože to nevzdám a tak to je
doletím ke hvězdám až kam to jde
ať vítr bouře proti nám tíhu
nesem každej sám.
Nikdy to nevzdám a tak to je.
Když mi osud dává za uši
a smutek drtí kosti na duši
je naděje to jediný co mám.
Pak zase začnu bojovat
přestanu svý rány litovat
pro svůj život musí každý běžet sám.
Protože to nevzdám a tak to je.
