Den zvířat. Děkuji ti můj pejsku a kočičko.

Mnozí řeknou jen kočka. No a co pes je mnohem lepší. To samé jsem si myslela do doby, než jsem si po odchodu svého milovaného pejska za duhový most pořídila malé koťátko. Svou milovanou jezevčici jsem si vychovala od štěňátka a 

dala jsem jí slib že jí nikdy neopustím a navždy ji budu milovat. Staly se z nás doslova nerozlučné kamarádky. Kolik jen radosti a čisté lásky pejsek do našeho domu přinesl. Hodiny a hodiny naslouchání, roztomilých her, kdy jsem se najednou opět stala tou malou holčičkou a běhala jsem  po louce nebo jsme si spolu hrály na schovávanou, házela jsem klacíky a zdolávaly jsme společně nové překážky.  Znovuobjevit v dospělákovi skryté vnitřní dítě dokáže snad jen čtyřnohý kamarád. Tolikrát v životě mi byl můj pejsek oporou. Když jsem ztloustla a pak zase zhubla, stále jsem pro něho znamenala tu nejúžasnější bytost na světě v níž viděl svou královnu, stál věrně po mém boku i v časech, kdy jsem přišla o práci a pak jsem navždy ztratila své rodiče, přátele.  Zahleděla jsem se do těch nádherných hlubokých psích očí v nichž jsem četla mezi řádky " neboj, spolu to zvládneme, to dáš." Když pejsek zestárnul opět jsem pohleděla do těch nádherných očích v nichž se zračila otázka. " Viď že mě neopustíš když už nejsem tím, kým jsem býval, kdy už ti tolik nestačím a občas se cítím unavený."

Čas plyne rychle a občas bývá nemilosrdný, nejen u lidí ale také u zvířat. Pejsek jednoho dne ohluchl a krátce na to i oslepl. A přesto to byl stále on, ta krásná čistá bytost toužící užít si si se mnou ještě těch pár krásných chvil, které ji ještě budou dopřány, vychutnat si podzim života s člověkem, kterého nade vše miluje a jemuž dala celé své srdce. Když milovaná Darinka odešla za duhový most, bohužel musela být pro těžký úraz uspána, pocítila jsem v srdci obrovský smutek, bolest  i prázdnotu. V tu chvíli jsem byla tolik vděčna že jsem to byla právě já, kdo ji mohl vyprovodit na její poslední cestu, rozloučit se s křehkým třesoucím se tělíčkem a také se tiše pomodlit za čistou psí dušičku na kterou určitě za duhovým mostem kam ji vyprovázely andělé čekali moji rodiče, kteří Darinku milovali stejně tak jako já. Dříve než odešla na věčnost, naposledy na mě má holčička šibalsky mrkla jako by mi chtěla říct " neboj, za chvilku už budu v pohodě a nic už mě bolet nebude. Odejde bolest, nemoc i stáří a já budu opět vesele dovádět tak jako dřív."

Darinka mi moc scházela. Byt byl najednou tak chladný a prázdný. A tak jsem se rozhodla nabídnout hřejivý domov třeba opuštěnému zvířátku. Za pár dní smutnění už jsem si jela pro kočičí holčičku, malé mňoukající klubíčko s kožíškem černým jako noc a velkýma smaragdovýma očima. Roztomilé koťátko pojmenovala Lucinka. Tím jak kočička rostla, stále více mi připomínala milovanou Darinku. Byla stejně tak milá, hravá a rozverná a především se ode mě nehnula ani na krok.Celé hodiny se nechala drbat za ouškem, pod bradičkou a na bříšku tak jak to milovala Darinka. Ráda si hrála s míčkem a zvonícími rolničkami. A co víc, jakmile jsem odešla do práce, netrpělivě mě vyhlížela z okna a pak ležela za dveřmi jako to dělával můj pejsek. Lucinka se stala mazlíkem a byla neskutečně upovídaná a co víc, oddaná mi až za hrob. A také jako správná ženská žárlila. Na mou sestru, kamarádku a sousedovic psa s nímž jsem se občas pomazlila na chodbě. Lucinka do mě něžně šťouchala svou hlavičkou, žmoulala mi ucho, slastně pomlaskávala, otírala se láskyplně o mé nohy a stále dokola mi opakovala že je má milovaná kočička, tak abych na to nezapomněla. Když dospěla do věku slečny a začínala se mrouskat, zvláště zjara, nechala jsem ji vykastrovat. Sice se mnou žila v bytě, ale bylo to pro ni asi to nejlepší. Od té doby se zklidnila a na kocoury si nechala zajít chuť.

Zvířátka mají svůj den, v den kdy slavíme svátek Svatého Václava patrona české země a také krále dobré duše naplněné milosrdenstvím k němuž vzhlížíme s nadějí v temných časech. Duše zvířat k nám vysílá své tiché SOS. Kolik jen nebohých zvířat musí snést týrání od vyspělé bytosti zvané homo sapiens sapiens. Útulky jsou přeplněné pejsky a kočičkami. Zvířaty, domácími mazlíčky z nichž mnozí měli domov, svůj teplý pelíšek a plnou mističku. Nikdy by svého páníčka neopustili, jeho lásku mu vraceli sedmeronásobně. A nakonec museli z domu pryč. Pán je odvezl kamsi do lesa a nechal napospas svému osudu jen proto, že překáželi, udělali loužičku, děti už se o své živé plyšáky nechtěly starat či jen zestárli a stali se jen přítěží. Ve zraněné psí a kočičí dušičce zůstal jen pocit hlubokého smutku a zrady. Nebohá kočička se toulala ulicemi, pojídala odpadky u popelnic a mezitím porodila koťátka o která měla jako správná máma obrovský strach. A pak se stal zázrak kterých na světě příliš nebývá a kočičí tuláčky našla hodná duše která je odnesla do záchranné stanice kde jim byl nabídnut nový přechodný domov.

Opět měli kde spát a plnou mističku. A především kočičí maminka našla bezpečný domov pro svá malá koťátka. Proč jsou lidé stále krutější k němým tvářím, které jim neubližují. Ba naopak. Milují je až za hrob. Jak může někdo hodit do řeky nebohého psa, uvázat ho za auto či ke stromu v lese. Jak někdo může vydělávat na malých koťátkách či štěňátkách v množírnách z nichž vycházejí spíše nemocná zvířata. Ta zvířata ztratila nejen svou svobodu, ale i důstojnost. Nebohá kočka či fena jsou jen jakousi pásovou výrobou vyrábějící produkty rodící se z nesmírné a v nesmírné bolesti a utrpení. A co je to vůbec za podivné ženštiny vlastnící takovouto továrnu. Řečí středověku čarodějnice neschopné zajistit si obživu jinakým způsobem. Takovéto bych dala leda tak kydat hnůj prasatům. Svět není ráj na zemi, ale je přesně takovým, jaký si ho sami uděláme. A každý skutek se počítá ať už dobrý či zlý. Naše babičky říkávaly, boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Dnes mnozí víme, že karma je zdarma a každého dožene. Dříve nebo později.

A já vám tímto moc děkuji můj milovaný pejsku a kočičko. Tolik krásného jste mi dali a především díky vám je náš svět mnohem hezčí. Ona ta opravdová, upřímná a čistá láska je většinou skrytá ve vašem kožíšku. Přeji všem pejskům a kočičkám aby jejich pacičky nebyly toulavé a ta opuštěná zvířátka opět našla hodné páníčky, láskyplný domov a ztracenou víru v lidské dobro. A politici, aby neztráceli rozum a neotáčeli se k těmto bezbranným tvorečkům zády. Útulek pro opuštěná zvířata či záchranná stanice je mnohdy posledním místem, kterému jsou zvířátka vděčna za život, za to že mají kde složit hlavu a nemusí díky kastraci která je jim následně provedena donekonečna rodit koťata či štěňata " psí a kočičí děti ulice." Kastrace zvířatům ulice neublíží, naopak je zbaví mnohých utrpení. Zvířátka mají svůj den, svůj svátek tak co nevyhlásit den kastrace, kdy by se kočky a psi kastrovali za poloviční cenu či zdarma ve všech městech a obcích. Kastrace zvíře nezabije ani nezmrzačí, naopak mnohým pouličním  tuláčkům zachrání život.

"To dobré, co jsi učinil pro toho nejmenšího, nejchudšího a nejubožejšího z ubohých, mě si učinil." Ježíš Kristus