Demokracie na protézách.

Milion chvilek pro demokracii se v neděli chystá uspořádat jednu z nejmasovějších demonstrací na Letné. Kolik jen už takových bylo a demokracie stále stojí na vratkých protézách. Pamatuji si tu polistopadovou  Letnou, kdy

hřímalo takřka 700 000 hlasů. Zde skutečně svitla naděje, že alespoň část světa bude tou lepší se skutečnou lidskou tváří a naivní idea, že z chudých východních příbuzných jak byli nazýváni a zároveň opovrhováni svými movitějšími západními sousedy se stanou takřka ze dne na den milionáři. Tehdejší atmosféra byla naprosto úžasná už tím, že se všichni spojili v jedno. A právě v jednotě se skrývá obrovská síla. A také rodině. Co zmůže sám takový voják v poli, i když dnes i on nás v tu ránu může poslat do pekel či nebe ocitneme-li se na nepravém místě v nesprávný čas. Ač patřila k vyjukaným dvacetiletým zajícům a v Praze žila jen chvíli, fascinovala mne ta otevřená lidská srdce a všudypřítomná všeobjímající láska. A také nezměrná touha lidu pohnout středoevropskými dějinami.

Čtyřicetiletá nadvláda totalitního režimu se pod silou vůle lidu rozpadala den po dni, týden po týdnu jako domeček z karet. Lidé k sobě měli tak strašně blízko a to patrně poprvé a naposled. Tehdy dorazil demonstranty přijel pozdravit a podpořit sám papež Jan Pavel II, ikona tamní doby ve svém papa mobilu což bylo nezvratné znamení shůry, že staré pořádky právě skončily. Čas ubíhal mílovými kroky a po sluníčkových dnech přišla ledová sprcha. Do růžové zahrady v níž vládla pravda a láska vítězící nad lží a nenávistí vtrhl neúprosný kapitalismus a ostré lokty drtily vše kolem. Ten kdo nestačil rychlému tempu, musel z kola ven a kdo nešel s námi, šel proti nám tak jako za starých dobrých časů. Na tom se nic nezměnilo. Rudá barva se přelila do modré a jelo se dál. A zeptal-li se Václav Neckář jako buržoazní parchant kam se poděl mlíkař a slušnost ve filmu Skřivánci na niti, naskytla se otázka a kam se poděl člověk jako neopakovatelná jedinečná lidská bytost, vzájemná úcta, respekt. A ač mnozí prokoukli, bylo již pozdě. Z rozjetého vlaku se nedalo jen tak lehce vystoupit.

První sladké demokratické sny pozvolna začaly hořknout jako pelyněk. Začala se pomalu bortit i sláva velké a doposud nezlomné ODS, do níž lidé vkládali důvěru a v prvopočátcích svobody v ní spatřili novou spasitelku. A nespokojený lid, co vystřízlivěl z opojné svobody kterou si každý vyložil tak nějak po svém znovu plnil náměstí s jediným požadavkem DEMISI. Nad hlavami státními vlajkami obalených demonstrantů vlály transparenty s hesly jako ODStupte, či máme hole v ruce. Většině strůjců sametové revoluce bylo lehce přes dvacet. Dnes jsou z nich pomalu předdůchodci. Jedni vysmátí jak šafářův dvoreček, druzí zlomeni životem a třetím je vše tak nějak jedno. Žijí si svým vlastním životem tak jako žili v dobách svého dětství a dospívání se svými rodiči. Chata, rodina, práce, koníčky, zábava, přátelé. Životem propluli se zdravým selským rozumem a do podzimu svého života přichází zlatou střední cestou.

A pak jsou plné hřbitovy obětí divokých devadesátých let co chtěli mít všechno hned a nejlépe hned teď co neznali nejmenší slitování se sebou samými ani s jinými. A také jejich obětí, obětí doby. Připadá mi, že ta skutečná demokracie nepřišla a možná už ani nepřijde. Nebo se zde jen krátce pozdržela a šla zase o dům dál. Spíše vládne chaos. Člověk je člověku spíše vlkem a vyřčený slib nemá cenu ani kočičího zlata. Chaos, obavy z budoucnosti a nejistota vládne světem a to nejen v naší maličké zemičce v srdci Evropy snící o pupku světa, která je dávno zaprodaná za druhoobčanství v EU a pojídání odpadu, který na západ od našich hranic ani Punťa nežere. Za stejnou práci bereme nižší platy, jsme brány za hlupáky které živí jen montovny a nyní dá-li vláda požehnání máme brát dokonce  nižší plat než naši ukrajinští spolupracovníci. Tak tomu říkám skutečná demokracie být cizincem ve vlastní zemi kterou moji předci dlouze budovali a za níž prolili nevinnou krev.

A jestli ti demonstranti na Letné něco změní. Ano i ne. Vláda buďto nadále setrvá do řádných či předčasných voleb a pak nastoupí staronová složená z těch, co už nám zde vládly a zemi dovedli víme všichni či alespoň někteří kam. Stále dokola žvaní o něčem, co přece mohli tito politici za dobu svého vládnutí vykonat. Neudělali nic, nebo skoro nic. Namísto nekonečných žabomyších válek, braní kýbličku Jarouškovi Pepíčkem jsme mohli být o pořádný kus dál. Dávno už nikam nechodím. Nechci posloužit jako tupá ovce politikům třesoucím se na teplé židle a pak kde nic tu nic. Říká se hlas lidu, hlas boží. Ten rozhodl ve volbách a ten respektuji. A chci-li něco změnit, jdu volit. A pak děj se vůle boží.