Tolik let už uplynulo od doby, co jsem opustila říši lidí, svých milovaných a přešla přes duhový most. Je to přesně dvanáct let. A přesto si vše pamatuji úplně přesně. Jako by to bylo včera. Před lety si mě pořídila navzdory svým
rodičů jedna dívenka. Už od svých dětských střevíčků si moc přála pejska, ale nikdy nebyla vyslyšena. Mezitím dospěla ve slečnu a konečně byla její dětská modlitbička vyslyšena. Tři králové ji nadělili ten nejkrásnější novoroční dárek. Malé chundelaté klubíčko. Mě. Pojmenovala mě Darinka, protože jsem se pro ni stala tím nejkrásnějším dárkem, o kterém snila takřka celé své dětství.
Byla jsem kříženeček krátkosrstého a dlouhosrstého jezevčíka. Moje panička mě milovala celým svým srdcem a já jí sedmkrát tolik. Tak jak to umíme my pejskové. Co my jsme se spolu jen nadováděly pejskovin. Panička mi dala slib, že mě nikdy neopustí a nic nás nerozdělí. Teda, kromě zubaté. Ale i ta měla slitování a nechala mě žít celých šestnáct let. A pak si pro mě přišla. Neviděla jsem jí ani neslyšela. Jen jsem cítila její blízkost. Už jsem byla slepá a hluchá a tak mě možná přišla vysvobodit.
Najednou jsem pocítila něco krásného. Přišel si pro mě jakýsi anděl a ten mě převáděl přes duhový most. Když jsme se dostali asi za polovinu, cítila jsem, jak se mi navracejí ztracené síly a také jsem začala vidět a slyšet. Cítila jsem se tak lehká a bezstarostná, jako když jsem byla malé štěňátko. Když jsem se ohlédla za tu druhou polovinu mostu, kterým jsem prošla, viděla jsem v dáli mizející stáří, bolest, psí slzy a utrpení těla i duše. Anděl mi řekl, že v novém a mnohem krásnějším světě už žádná bolest, slzy ani loučení nikdy už nebude.
I my zvířátka máme svou knihu života, ve které je vše zapsané. Mé stránky zůstaly čisté stejně tak jako můj dosavadní život. Nikdy jsem nikomu neublížila. I ve svém pozemském životě jsem zůstala čistou duší přinášející světu radost a nezištnou lásku. A pak jsem vstoupila do světa, který mě naprosto omámil. Tolik pro mě neznámých vůní, barev a květin. A také zvířat. Mnohá jsem viděla úplně poprvé. Anděl mě dovedl do jedné vesničky nebo menšího městečka, kde mě před domem s velkou zahradou
vítali moji milovaní. Můj páníček, tatínek té dívenky, co si mě pořídila i on si mě později zamiloval a láskyplně se o mě staral. Stejně tak jako moje panička. A také jeho rodiče a sourozenci i jejich psí a kočičí kamarádi žijící na té velké zahradě v nádherných zvířecích domečkách. Z jednoho se ke mě rozeběhli má milovaná maminka s tatínkem, babička s dědou a další moji příbuzní. Byli tak krásní a mladí. To bylo pusinek a vzájemného olizování.
O kousek dál žila kočičí rodinka a jedna z kočiček, jménem Myšpulka mi předávala vzkaz od mé milované paničky, která o ni pečovala. Oči se mi stejně tak jako Myšpulce zalily slzami. Moje panička. Už se nemohu dočkat, až jednou mojí paničce dohoří plamen svíce života pozemského tak jako před lety mě a znovu se uvidíme. A už nikdy, nikdy ona neopustí mě a já ji. Zůstaneme spolu navždy a už nás nikdy nic a nikdo nerozdělí. A tak za dlouhých teplých večerů sedávala Darinka s Myšpulkou pod velkým stromem a dlouho si povídaly příběhy a zážitky ze své pozemské pouti a o zážitcích s různými lidmi. Těmi dobrými i zlými. Ale těch dobrých bylo rozhodně víc. " Lidé většinou mají dobré srdce, ve skrytu duše nejsou až tak zlí jak se tváří navenek." Pronesla Myšpulka. " Spíše se obrňují proti světu a to své skutečné člověčenství skrývají pod železnou maskou." Souhlasila Darinka. " To my jdeme na trh rovnou se svou duší a bez přetvářky, proto jsme mnohdy lidmi milováni víc než ten jejich druh. Lidé se ztrácejí v sobě samých i ve světě v němž žijí. To nás vede intuice. To ano, já jsem vždycky toho svého člověka vycítila. Aura hodného a dobrého člověka svítí jako slunce a dokáže jemně pohladit po naší křehké dušičce. A také tak nádherně hřeje i v zimě. " Zasnila se Darinka.
"Ale to už je všechno pryč a za chvilku na svůj pozemský život zcela zapomeneme jako všechny duše tady. Vidíš, kolik těch nebohých duší co se na světě nemohly ani cítit tady v nebi došlo ke smíření a nalezly to, co ve svém pozemském životě nenašly dokonce svého života. Především vzájemné odpuštění a lásku z níž a pro kterou byly stvořeni. A ve které měly žít. Jenže se asi příliš zatavily do hmoty. Já jsem tady vlastně šťastná. Umíš si představit Darinko, že bych se tam dole já malá křehká kočička kamarádila s vlkem jako tady nebo ty s Gorilou. A tady je to úplně normální. Tady jsme všichni nastejno a nikdo nehledí na to, že ty jsi pes, já kočka a tam kousek od nás žije člověk z něhož už nemusíme mít strach. Tam na zemi byl tím největším predátorem a naprostým bezvěrcem, který nevěřil ani sobě. A ta nádherná příroda, dech beroucí vůně. A hlavně tady nesmrdí žádná auta. Prostě se dopravíš kam chceš pouhou myšlenkou.
Tak se měj zatím hezky má kočičí kamarádko. Už musím jít. Páníček na mě už určitě čeká. A někdy přijď na návštěvu Myšpulko, moc rádi tě uvidíme. Moc ráda přijdu Darinko navštívit tvou rodinku. Já jsem celý svůj pozemský život prožila v ZOO mezi zvířátky. Byla jsem tuláček. Zlatíčko moje, jest-li chceš Myšpulko, přestěhuj se k nám i se svou rodinou. Vždyť nás obě spojuje jeden moc hodný človíček. Budeme velká rodina. Budu o tom přemýšlet moje milá kamarádko.
