Cožpak o to, o různé ptáky by nouze nebyla. Buď se nám tady vznášejí holubičky nebo krouží pták ódeesák, který se právě usadil ve vládě. Ty poletující holubičky si dokážeme lehce představit. Takové vrkající hrdličky. A holub
jak známo není až tak hloupý jak mu bylo přisuzováno ústy legendárního doktora Strosmayera. Ale co ten pták ódeesák. Jednou bílý, podruhé zas modrý. Bílá holubička nesoucí v zobáčku zelenou větvičku to asi nebude. Na naději čekáme už před třicet let. Spíše to bude nějaký pěkný dravec. Mrchožrout. Sup nebo tak něco. Mě by se líbila labuť. Symbol věrné a čisté lásky. Když jeden z nich zemře, ten druhý zůstává sám až do konce svých dnů. Nebo pracovitá vlaštovička. A co takový skřivan. Říká se o nás přece, co Čech, to muzikant. No, taková straka by možná taky seděla. Ne každý nejdále dojde s poctivostí a pokorou. A vrána k vráně sedá. Tu také raději ne.
My však svého národního krasavce už dávno máme. A to hezkých pár století. Našeho sokola, kterého znaly už naše babičky, možná i prababičky. Ve zdravém těle zdravý duch a jen moudrost, odvaha a šlechetnost velebí naše duše. Kdo by neznal spolek Sokol, do něhož chodí cvičit jak malé děti tak i maminky a babičky. A kolik režimů už přežil. Sice ho v jeden čas nahradila spartakiáda, ale náš Sokol se neztratil a také se nikdy nesklonil před žádnou nekalostí. Je to hrdý a vznešený pták s neutuchající vnitřní sílou. Do Sokola si chodíme pro radost i zdraví a občas tam najdeme nejen nové přátele, ale i sami sebe.
V erbu máme hrdého a silného lva. Udatného pána zvířecí říše, který nikdy neskloní hlavu před nepřítelem. A také se nenechá vést oslem nebo ovcemi. Naše země má svou svatou trojici. A to českou lípu, českého lva a českého sokola. Moravané mají orlici. Jsme ale jeden národ, jedna duše, jedno tělo. A takto bychom měli vystupovat před sebou samými i před světem. Pokud opustíme své kořeny a ztratíme či zaprodáme své symboly, ztratíme sami sebe. Zůstanou z nás jen bloudící stíny.
Ptáci jsou nejúžasnější v tom, jak jsou v těch svých výšinách naprosto svobodní a volní. A když si děláme příliš velké starosti, občas nás pokapou oním pokakaným štěstíčkem.
Ptáky obdivuji. Na nebi, na vodě, v ZOO nebo atlasu. Jsou tak stejní a přesto jedineční. Jako my lidé. Tím naším národním je však jen jeden jediný a to sokol, kterému držím palce, aby si své prvenství plně obhájil.
Mnozí se některým opeřencům v něčem třeba podobáme. Já se svou houpavou chůzí kachně.
