Mnohý řekne jen kočka. Obyčejná svéhlavá kočka, která uzná za vhodné, kdy se má přijít pomazlit nebo si vůbec najít na svého páníčka čas. Moje kočičky však jsou vznešené, umazlené bytosti s velkým kočičím srdíčkem. Prostě dámy i
úplné obyčejné holky do nepohody. Však v Egyptě byla právě kočka velebena a považována za královnu. Když jsem si ke své starší kočičce brala maličké koťátko, nalezenečka od popelnice, měla jsem strach, jak se vůbec malé kočičky spolu v malém bytě snesou. Starší kočička zprvu kotě přijmout nechtěla, cítila se uražena, kdo si to vůbec dokáže vstoupit do jejího teritoria a vůbec, ona je přece paní domácí a jen na ní záleží, koho přijme do podnájmu. Lucinka je kříženec mainské mývalí s ragdollem, ale srdíčko má zlaté, ač se občas tváří jako čert.
Na koťátko zprvu syčela, stávkovala ve vaně nebo mu občas nějakou vrazila. Holky kočičí vypadaly legračně, jako David a Goliáš. A ta maličká měla za ušima. Když paní domácí začínala syčet či dokonce vrčet, položila se na zádíčka a dělala mrtvého brouka. Starší kočička ji jen očuchala a šla si po své. Ačkoliv měly každá svůj pelíšek, postel, to bylo ale jiné kafe. Jenže ta patřila především Lucince a vetřelce tam nemínila strpět. A tak si své pozice rozdělily. Myšpulka ležela na jednom konci postele a Lucinka na tom druhém. Do práce jsem odcházela s obavami, jak kočičky spolu přežijí den a hlavně, zda si nějak neublíží. Když jsem se vracela, starší černá kočička mě radostně vítala za dveřmi, Myšpulku jsem ale nikde neviděla. A tak jsem se Lucinky zeptala "nesežrala jsi malého." No a Lucinka se urazila co si to o ní vůbec myslím a odkráčela k mističce.
A maličká Myšpulka, spokojeně si vyspávala v peřinách. Uplynulo pár let a z kočiček jsou ty nejlepší kamarádky. Koťátko přijalo starší kočičku jako svou maminku, která ji naučila všemu, včetně pravidelné očistě kožíšku a také mńoukat. Malá do té doby jen pištěla jako myška. Nyní starší Lucinka oslaví své desáté narozeniny, Myšpulce byly čtyři roky. Je až neuvěřitelné, jak dokázala svou starší kamarádku, gaučového povaleče doslova proměnit. Obě si spolu dokáží dlouhé hodiny hrát jako malá koťata, dokud se neunaví a nesvalí na posteli. Doslova jí jí vlila novou mízu do žil. A jak o ni pečuje, jako o svou maminku s nesmírnou láskou a vděkem. Lucinku miluje až za hrob. Nejméně dvakrát denně jí umyje kožíšek, nevynechá ani čumáček a ouška nebo jí po kočičím namasíruje. No a Lucinka si to náležitě užívá. Vrní jako mašinka.
Jsem ráda tomu, že jsem nezaváhala ani na chvilku a maličkému opuštěnému koťátku jsme s Lucinkou nabídly láskyplný domov, i když to zprvu byla spíše sázka do loterie. Kočičky se milují a do mého domova vnesly tolik lásky, něhy a také hluboké pokory. Občas je mnohem lepší sledovat jejich dovádění než nudný seriál. Jsou to moje zlatíčka i když někdy jsem na pochybách, zda kočičky žijí u mě nebo já u nich. Ale tam kde je láska, je to vlastně jedno. Dnes už vím, že nikdy není pozdě přijmout nového třebaže čtyřnohého přítele. Kočičky si vše dokáží vyříkat po svém stejně tak jako lidé. A tam kde vládne láska nenávist ani zloba nevkročí.
Kočičky jsou láskyplné čisté duše. Neznají závist, zášť a svého páníčka milují se vším všudy, takového jaký doopravdy je. Bez masky a přetvářky. Kočička dokáže být věrná a oddaná až za hrob stejně jako pes. Její láska je nezištná a čistá. Kočičky jsou dámy, chytré, vznešené a ze všeho nejvíce toužící po lásce svého páníčka a teple domova, stejně tak jako pejsci i lidé. Moje holky na mě každý den čekávají za dveřmi a pak mě radostně vítají stejně tak, jako to dělával můj pejsek.
Mrzí a bolí mě to, co se dnes děje. Kolik kočiček a dokonce kočičích maminek i s koťátky jsou odsouzeny žít na ulici, jen proto, že se jich majitel nabažil, jedná se o nežádoucí dědictví nebo se těhotná kočička stala pro něho přítěží. Tyto čisté a nevinné zvířecí duše ze zlovůle člověka na tomto světě trpí snad nejvíce. A matička země pláče což začínáme pozvolna pociťovat všichni. Snad to jediné, co jde ještě učinit. MILUJ. Vždyť láska dokáže mít tolik podob.
