Brala bych jablíčko z Pultanelly.

Potkala svou dávnou spolužačku pyšnící se svým prvním vnoučkem. Nahlédla do kočárku abych se pokochala tím sladkým uzlíčkem. "Ten je nádherný, vyhrkla jsem. 

Je už dva měsíce starý, to víš, letí to,"odvětila jakoby v kočárku vezla svého pradědečka. Mám ještě trochu času než přijede autobus a tak zajdu do svého oblíbeného KFC. Kuřecím křidélkům zkrátka neodolám, je to má droga. Usadím se ke stolku, odložím tác s jídlem a jdu si vyprahlá jako Sahara dolít nápoj do bezedného kelímku. Hned vedle si přisednou dva celkem pohlední chlapíci ve středních letech. Vesele klábosí, až se ten jeden zvedne se slovy. " Tak zítra, musím domů, čeká mě moje stará, chce s něčím pomoc." 

Nasednu do autobusu, kam vzápětí nastoupí postarší žena, mám-li zde volno. Odloží kabát, vyzuje boty a uvolní tak svým oteklým nohám. Omluvně na mě pohlédne, zda mi to nevadí a utrousí. " Nezlobte se mladá paní, ale stáří stojí za prd." Odkládám časopis a trochu zapřemýšlím. Od kdy jsem anebo vlastně budu stará když už stárnu dnem narození. A kdy vůbec to setsakramentské stáří  přichází. Znám pár třicetiletých starců znavených životem  a sedmdesátileté jury co zdolají kdejakou tůru. Ve středověku byl padesátiletý člověk takřka kmet, měl-li tu čest se požehnaného věku na tehdejší dobu dožít. Dnes chlap v nejlepších letech, kterého prohání druhá míza. A dnešní čtyřicátnice, padesátnice mnohdy strčí levou zadní do kapsy o generaci mladší ženy. Sportují, pečují o sebe, stravují se zdravě a tam kde příroda něco ubrala či se podepsal zub času vypomůže kosmetika či plastický chirurg.

Dnes už nikdo pomalu ani neví, kdy stáří vlastně přichází. Než nám ho připomene lékař, politici, vlastní puberťáci, jejichž světu nerozumíme, nechápeme ho, protože už jsme staří nebo nemoc. " Nevěř nikomu nad třicet," zní jedno motto. Lehce zmátnout dokáže i sám věk. Dříve bylo v hlavách mnohých žen zafixováno, zůstat po čtyřicítce nenápadná. Kratší sestřih a oblečení barvy nijaké nebo šedivé. Babička dokonce tak jako jiné ženy především na vesnici nosívala šátek pod nímž skrývala stříbro ve vlasech. Dnes si klidně vezmou mini, triko nad pupík z něhož vylézá téměř vše okolo, zmalují se jako Marfušenky a vyrazí do ulic. Tedy ty odvážnější co se stárnutím svádí marný boj či si ho ani nepřipouští. Téměř každá žena může být krásná a neodolatelná ví-li jak na to. Ledacos se dá skrýt, ledacos tajemně poodhalit. Stárnout lze noblesně. Třeba jako královna Alžběta co si klidně obleče zelenkavý kostýmek s kloboučkem a jak ji to sluší. A také několik let ubere. Je-li krásná postava, proč ji zahalovat do neforemných a často o číslo větších střihů jen proto, že přibyl nějaký ten pátek navíc. Vždyť to nikdo ani netuší a tušit nemusí.

Věk, to je jen číslo v kalendáři, říkávaly naše babičky. Mnohem větší roli hraje ten biologický a to jak se cítíme uvnitř. A také si umět udělat legraci ze sebe i toho čísla v kalendáři. Mnohé kamarádky se šibalskou jiskřičkou v oku při pohledu na svého maturanta utrousí. " No jo, stárnou nám ty naše děti, viď."

Se stářím přichází moudrost. Či by měla. Anebo také senilita. Ve stáří jsou holky opět s holkama a kluci s klukama a vracejí se do školky pro babičky a dědy. Mě by víc vyhovovalo jablko z Pultanelly, kdy se ze stařenky stává žena, rozkošná dívka, malá holčička a pak miminko. Příroda to však zařídila jinak. Asi ví proč.