Pokud to funguje, zdaňme to. Stále to funguje? Ještě více to zdaňme. Pořád to funguje? Začněme to regulovat a přidejme zbytečné papírování. Už to nefunguje? Nevadí, začneme to dotovat.
V současné době stát bobtná - zvyšuje se míra přerozdělování finančních prostředků, vznikají nové úřady a státem placená myšlenková centra, která mají lidem dávat náhubky a určovat, co si lidé mohou a nesmí myslet. To vše z peněz daňových poplatníků.
Devadesátá léta byla zárukou ekonomických a osobních svobod. Od komunistického bordelu jsme přešli k tržnímu hospodářství a svobodnému obchodu. Tato neopakovatelná dekáda je dnes převážně vnímána negativně, často se omílá kupónová privatizace a z úst čelních představitelů současné levicové vlády slyšíme, že to Klaus všechno rozkradl. Holý nesmysl. Málo lidí si uvědomí, že právě devadesátá léta byla obdobím skutečné svobody. Asi i proto premiér Bohuslav Sobotka na svém profilu na Twitteru přirovnal devadesátá léta ke koncentračnímu táboru.
Od té doby se stát rozrostl jako chobotnice do dnešní podoby. Dříve na jednu věc stačil jeden jednotný formulář, kdežto dnes musíte vyplnit minimálně 5 formulářů, oběhnout 5 úřadů a sehnat razítka všech možných zbytečných státních institucí.
Zvyšuje se daňová zátěž, spojená s mírou přerozdělování finančních prostředků, nové úřady vymýšlejí stále nové a nové regulace, novelizace, zákony...
Přichází naprosto nesmyslné zákony, například zákon zakazující určit si, zda se v mém podniku bude nebo nebude kouřit. Lidem je odebrána svoboda zapálit si v hospodě k pivu cigaretu. 31. 5. 2017 ve 23:59 zhasne v hospodě cigareta poslední. Jakožto vášnivý nekuřák bych tento zákon měl vítat. Nicméně jakožto člověk bránící právo soukromého vlastnictví, tento zákon považuji za zásah státu do svobodného podnikání a do občanské svobody jako takové. Mělo by být na každém hospodském, jak si určí pravidla v JEHO soukromém podniku, zda bude kuřácký nebo nekuřácký. Já jakožto zákazník, si následně mohu vybrat , jestli půjdu do kuřácké nebo nekuřácké restaurace. Nikdo mě do zakouřené hospody nenutí chodit, je to moje osobní volba.
Výsledek tohoto zákona bude komický. Před hospodami budou hloučky kouřících, v hospodách jeden osamocený nekuřák (to asi budu já, protože nekouřím). Nebo je tu druhá možnost - hospody nahlásí, že jsou klubovnami a při vstupu se budete muset zaregistrovat a založit si klubovou kartičku.
Dostaneme se do stádia, kdy bude nadlidský úkol zajít si na pivo, jen si to představte: bydlíte s rodinou na vesnici a rozhodnete se v jeden sobotní večer zajít na pivo. Před elektronickou evidencí tržeb byly ve vesnici hospody tři. Jedna u kostela, druhá na náměstí a třetí u fotbalového hřiště. Hospoda u kostela před nedávnem zavřela, protože majitel zapomněl odeslat daň z prodeje arašídů a dostal desetitisícovou pokutu. Hospoda u fotbalového hřiště také skončila, protože starší hostinský se už nechce učit s registrační pokladnou a raději šel do důchodu. Hospoda na náměstí také skončila, protože majitele někdo nahlásil, že hospoda je na černo kuřácká. Náš aktér musí na pivo tedy do vedlejší vesnice, samozřejmě s reflexní vestou, protože vláda myslí na naše životy, a proto uzákonila povinnost ve večerních hodinách mimo světla nosit reflexní vestu. Když dorazí do vedlejší vsi, konečně nachází hospodu. Sice je to oficiálně klubovna, aby se tam mohlo kouřit, ale je to klasická hospoda. Při vstupu do hospody (chcete-li klubovny) se zaregistruje, udělá si klubovou kartičku a sedá ke stolu. Konečně si dá vytoužené pivo. Po třetím pivu mu už ale hostinský nemůže nalít pivo čtvrté, protože nalévat podnapilým se trestá zákonem. Před odchodem si dá utopence, před jehož konzumací se řádně seznámí se seznamem alergenů, který je chloubou tisíců úředníků Evropské unie. Odchází domů, kde si pustí televizi, v níž slyší ódy na Andreje Babiše za to, jak zatočil s tím vším bordelem.
Že zní tento příběh o cestě do hospody jako šílenost? Znělo by to jako šílenost v devadesátých letech, v dobách osobní a ekonomické svobody. Dnes to začínáme považovat za normální, což mě mírně děsí. Zapomínáme na právo osobního vlastnictví, protože přeci ten, kdo nic nenakradl, nemá co skrývat. Až na Andreje Babiše, ten je nedotknutelný.
Stát rozšiřováním byrokratického aparátu ničí individualistické přednosti občanů této země. Stát se chlubí, kolik vydal zákonů, regulací, kolik založil ministerstvech a kolik rozdal dotací. Bohatství země nevytváří žádné státní programy ani dotace, ale práce aktivních lidí, kteří vytváří určité hodnoty.
Ministr financí Andrej Babiš vytváří nenávistné prostředí, v němž je živnostník lovná zvěř. Já si živnostníků vážím, protože jít v 21. století podnikat je kus odpovědnosti. Nespoléhají se na stát, ale na své schopnosti, dovednosti a pracovitost.Avšak vláda jim hází klacky pod nohy. Tím největším klackem, respektive pořádnou kládou, je elektronická evidence tržeb (EET). Cílem EET není vybrat více na daních, ale zlikvidovat malé a střední podnikatele.
Stát tu není od toho, aby lidem určoval kde mohou a nesmí kouřit, kdy si mohou jít nakoupit, co mohou a nesmí číst. Stát je tu od toho, aby občanům zajistil bezpečnost, vzdělání a v případě zdravotních problémů základní zdravotní péči. To jsou skutečné zájmy občanů. Andrej Babiš má na prvním místě zájmy Agrofertu. U mě jsou na prvním místě zájmy občanů této země.
Českou republiku si přeji jako stát s nízkými daněmi, minimem regulací a bez zbytečné byrokracie.
Štěpán Chour
