29. července 1968, jsme konečně přejeli státní hranici v Čierne nad Tisou. Mávali jsme na československou politickou delegaci – byl tam i Dubček. Večer jsme konečně dorazili na Kladno a to byl konec. Za pár dní začal srpen a...
Vrátili jsme se málem jako hrdinové. Vystoupili jsme z autobusu a rodiče se na nás láskyplně vrhli. V tu chvíli jim bylo jedno, že trička, co máme na sobě, jsme si tři dny nepřevlékli, ale…
Teprve, když jsem se sám stal rodičem resp. po tom, co moje dcera v patnácti tajně odjela do Ostravy na koncert Kelly Family a vracela se do Prahy nočním rychlíkem spolu se stovkami stávkujících a alkoholem rozjařených horníků, jsem si uvědomil, jaký strach asi prožívali, když o nás neměli skoro žádné zprávy a nevěděli, co se s námi děje. Tím spíš, že na rozdíl od nás tušili, že se něco chystá…
Srpen probíhal v obvyklém prázdninovém duchu až do středy 21. Brzo ráno mě probudil hukot letadel směřujících na Prahu. Maminka mi řekla, že přijeli Rusáci a že asi bude válka. Napsala mi, co mám nakoupit a já mazal do obchodů. „Hlavně přines chleba a brambory. A nikde se necourej, ať nemám starost,“ dodala, ale…
Nebylo to snadné, protože všude byly velké fronty – na pečivo, na zeleninu. Teprve druhý den jsem se konečně sešel s kámošem z baráku a přes zákaz rodičů jsme vyrazili na průzkum. Na silnici k Velkému Přítočnu už stála kolona ruských tanků – vojáci seděli na tancích a ze stromů trhali švestky. Omrkli jsme je a vzali jsme to dolů do starých Kročehlav.
Unhošťská ulice s dnešní dvouproudovou silnicí vedoucí kolem staré kročehlavské školy, byla v osmašedesátém sotva poloviční. Na jejím začátku stál tank obklopený houfem lidí, kteří rozčileně diskutovali s ruskými vojáky – slyšel jsem o tom, že v zavezeném rybníku – tam kde dneska stojí Baumax, se měl topit jiný ruský tank, ale…
Šli jsme dál do města. Na jedné křižovatce nás míjelo auto. Jeho řidič nám za jízdy hodil roli plakátů, zahalekal na nás, abychom je vylepili, přidal plyn a zmizel. Na poště jsme si řekli o lepenku a dali se do práce.
Na křižovatce u jídelny Zora resp. u Středočeské knihovny, byl mumraj. Po silnici, co chvíli, projelo nějaké ruské vojenské vozidlo s bílým pruhem přes kapotu, což provázely nesouhlasné výkřiky lidí na chodnících. Okna knihovny byla polepena plakáty a výzvami k zadržení aut – prý s vlastizrádci.
Podobně to vypadalo v celém Kladně. Přes sítenský most jsme se vrátili domů. Maminka tenkrát dělala uklízečku ve škole. Já jí chodil pomáhat a přitom jsem si ve třídách „půjčil“ křídy, kterými jsme potom psali po zdech, aby Rusové táhli domů apod., ale…
Srpen hekticky utekl a začal nový školní rok. Byli jsme deváťáci – puberťáci, ale… Myslím, že vlivem těch srpnových událostí, jsme trochu zvážněli. Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, tak jsme za něho ve stoje drželi minutu ticha. Učitel nám sice řekl, abychom se honem rychle posadili, jinak že to budeme mít v posudku do zaměstnání, ale… Neposlechli jsme!
P.S. Jo a do „Pionýráku“ jsem už nikdy nevstoupil a s maňáskovým divadlem skončil.
