Jak jsem poslal Rytíře Kladno do pralesní ligy

Vím, že mi to kladenští hokejoví fanoušci nikdy neodpustí! Zvláště po té letošní popravě Rytířů Kladno... Ale znáte to, když vás svědomí hryže a nedá vám spát.

Když vám řeknu, že si občas povídám s rytířem Rolandem, který stojí na střeše kladenské radnice, tak mi nejspíš řeknete, abych to už nepil ani ředěné… Třeba minulý týden, si mě pozval na „kobereček“, kvůli té hokejové ostudě Rytířů Kladno. Ale popořádku. Začalo to už před dvěma roky...

Předloni touto dobou jsem jednou čekal na Náměstí starosty Pavla na „mandelinku“ – pro nekladeňáky na autobus MHD. Z dlouhé chvíle jsem si prohlížel novorenesanční kladenskou radnici a v duchu si říkal: „No, nebýt té věže a rytíře na střeše, tak to žádná extra architektura není.“ A rychle jsem odvrátil zrak za mnohem krásnějším výtvorem matky přírody, který kolem mě profrčel rychlostí svých osmnácti let, až za ním dlouhé blonďaté vlasy vlály... „A pak, že nerostou,“ povzdechl jsem si, když ten zázrak přírody zmizel za nejbližším rohem a zbyla po něm jenom vůně mládí.

Opět jsem pohlédl na rytíře na kladenské radnici a… Zkoprněl jsem, protože rytíř mi kynul pravicí, jako když chce, abych šel k němu…“ Pro jistotu jsem se rozhlédl, jestli to platí na mě, když v tom mi v uších zaznělo rázné: „Neokouněj a přistup blíž,, když Tě k sobě zove urozený rytíř!“ Okamžik jsem přemýšlel, jestli to není nějaká nová reality show nebo předvolební agitace monarchistů…

Jako ve snu jsem přešel náměstí a vešel do radnice. Stoupal jsem po schodech, po kterých jsem šel naposled, když jsem se před mnoha léty ženil – škoda, nevyšlo to… Stoupal jsem výš a výš až na ochoz věže, odkud jsem měl rytíře skoro na dosah.    „Dobrý den,“ začal jsem konverzaci nesmělým pozdravem. Rytířova plechová přilba se ke mně se skřípotem pootočila a zpod jejího hledí káravě zadunělo: „Pane!“ „Promiňte, pane, zapomněl jsem s kým mám tu čest, “ omluvil jsem se.

„Dobrá, dobrá, jsem rád, že víš, jak se máš chovat k urozenému pánovi. Víš, stojím tady nahoře déle než sto let a mé milované Kladno mám odtud jako na dlani – akorát věžáky mi trochu přerostly přes hlavu hahaha…“ Zasmál se od srdce svému vtipu a pokračoval. „Víš, za ty roky jsem odtud z hůry viděl mnoho radosti, ale i starostí, které mé poddané trápí. A protože jsem zodpovědný pán, tak trápí i mě.“ Hmm, tak to by se od tebe někteří kladenští konšelé mohli učit, pomyslel jsem si.

„Co tě nejvíc trápí, můj pane,“ osmělil jsem se. „Víš, je toho habaděj, ale právě teď mně dělá velké starosti bojová družina, která se zove Rytíři Kladno.“ „ No pravda, letos jim to moc nejde,“ chytil jsem se.  „Bať, bať, že nejde… Víš, pamatuji se, když jejich předci před mnoha a mnoha lety vyjeli poprvé na led. To ti byla sranda… Někteří ani neuměli pořádně bruslit, tak se přitom opírali o ty zahlé haluze, hahaha…“ Zasmál se, až se mu brnění s vrzáním natřásalo. „Víš, ale nevzdávali se. A za několik let zvítězili ve velkém turnaji a potom v dalším a dalším. Pokud mě paměť neklame, tak jich bylo šest. Ach, to bylo tenkrát slávy…“ Povzdechl si dojatě, až se mu kyrys na hrudi hrdě dmul. „Po celém městě vlály modrobílé praporce a prostý lid provolával slávu mému Kladnu.“

„Nojo, pořád ale není posvícení…“ Snažil jsem se omluvit nevydařenu sezónu Rytířů Kladno. „Nemluv osloviny!“ Pokáral mě důrazně. „Znám to! Sám jsem se zúčastnil mnoha rytířských klání a také se stalo, že mě sok vyhodil dřevcem ze sedla a já dopadl tvrdě na zadnici. Ale nevzdal jsem se a na dalším turnaji jsem mu dal co proto!“ Rozohnil se a jeho ruka sáhla po meči.

„Ale co s tím?“ Zeptal jsem se tiše. „Vyřiď jim vzkaz od rytíře Rolanda! Musejí toužit po vítězství, jako po vlastním životě a jít za ním vytrvale a bez bázně, jako hladoví vlci! A za Kladno bojovat srdcem, jako rytíři a ne jako najatí žoldáci, kteří utečou z boje při prvním zatroubení polnice! Nebo…" Zamyslel se a potom dodal: „Nebo ať jdou hrát fanfrpál s Harry Potterem! Ať si vzpomenou na své hrdinné předky, které uctívají a jejichž erby na věčnou paměť a slávu vyvěsili ve svém kolbišti. Víš, líbí se mi rytíř Jágr, který šíří slávu mého Kladna až tam za velkou louží. Zachránil hokej v mém městě a já mu za to děkuji. Vyřiď mu to! A teď už jdi!“

Cuklo to se mnou, až jsem se probudil a chvíli jsem nevěděl, co se se mnou děje a kde jsem… Holt nesmím užívat tolik hořčíku, abych neměl takové divoké sny. Jó, už se vidím, jak kladenským hokejkám vykládám, co jim radí plechový rytíř ze střechy kladenské radnice. Otočil jsem se, abych to zaspal a tak jsem zavinil, že jsou Rytíři Kladno v první hokejové lize, řečené pralesní…