Chytneme se za nos?

Poslední pět sedadel v legendárním autobusu RTO zvaném „erťák", obvykle okupovala omladina. Házelo to tam, jako na Lochnesce a tak si starší cestující raději sedali jinam. A my se mohli na „pětce" rozvalit jako lordi...

Ale byly i opačné situace, kdy nás tam někdy sedělo i deset a rádi jsme se na sebe mačkali... Často si na to při cestě autobusem z Kladna do Prahy vzpomenu.

I současné hypermoderní autobusy mají vzadu „pětku“, ale já už se na ni nehrnu, tak jako zamlada... Ne kvůli tomu, že to tam pořád dost hází - fyzikální zákony totiž nezměníte. Ale už mě neláká se mačkat - v patnácti se spolužačkou Alenkou to přeci jen bylo o něčem jiném než ve váženém seniorském věku, kdy s léty většinou přijdou i kila navíc...

Mám v autobusu svá oblíbená místa, na která si sedám. Ale pokud jsou obsazena, tak z toho nedělám vědu a sednu si jinam - ovšem, když je kam... Pokud si teď myslíte, že budu prvoplánově tepat mladou generaci za to, že nás starší či staré nepouští sednout, tak jste na omylu, protože kdo je bez viny ať první hodí kamenem... Spokojím se toliko s ironickým rčením, které se dědí z generace na generaci: „Ať sedí, dokud jsou mladý. Až budou starý, tak se nastojí dost...“

Docela často se mi ale přihodí, že si skoro nemám kam sednut, i když autobus není plně obsazený... Už tušíte, o čem bude řeč? Ano, bude o lidské lhostejnosti, nevychovanosti a nebojím se říci, že i o hlouposti či buranství... A smutné je, že zmíněné projevy nevychování nejsou záležitostí toliko nevycválaných „pubošů“, nýbrž jdou napříč všemi generacemi bez rozdílu pohlaví i vzdělání...

Ruku na srdce. Schválně, co uděláte, když nastoupíte do autobusu? Pěkně se uvelebíte na vypolstrované sedačce a svoje příruční zavazadlo automaticky odložíte na vedlejší sedadlo – souhlasím, že pohodlnější je sedět sám. Sebe nevyjímám, někdy to dělám také, ale... Nekecám, nejpozději v okamžiku, kdy autobus zastaví na další zastávce, si dám aktovku na klín, aby sedadlo bylo k dispozici - a někdy mě upřímně zamrzí, že si právě nastoupivší spolucestujíckyně nepřisedla ke mně, ale přes uličku k jiné -ckyni. Ale je fakt, že já si také, ne raději, nýbrž z obavy, abych nebyl podezírán z nějakých dědkovských oplzlostí, sedám vedle chlapa.

Někteří cestující to ještě vylepšují tím, že si sednou na sedadlo do uličky, aby byla možnost přisednutí ještě obtížnější a když se ještě zaberou do čtení novin či knihy nebo nasadí sluchátka a zavřou oči, tak by mi strach nedovolil je vyrušit a požádat o místo… „Obdivuji" jejich pistolnickou chladnokrevnost, že je nevyvede z míry ani když se nad nimi někdo klátí, visíc na rouře u stropu. Ale abych nepranýřoval jenom Kladeňáky cestující autobusem, tak podobnou zkušenost mám i z vlaku. A vůbec, myslím si, že tento nešvar je celonárodní...

Je to dobou nebo je to naše česká mentalita, že při cestování nejraději sedíme sami? Kdysi hodně dávno, snad ještě v časopise Mladý svět, jsem četl, že v některých jihoevropských státech je celkem běžné, že v kavárnách si k sobě přisednou naprosto cizí lidé a dají se spolu do řeči. Proč ne, ale... V Česku si to nedovedu představit už jenom proto, že vedle sebe nechceme sedět ani v autobusu či vlaku.

P.S. Kašleme na cedulky, na kterých stojí, abychom nepokládali zavazadla na sedadla a přitom by to mnohé vyřešilo, nemyslíte?