Chodím městem a dívám se za vrata aneb Mé dalamánkové deja-vu

Také jste měli ten intenzivní pocit, že jste totéž už někdy dřív zažili, viděli, slyšeli nebo, jako já, cítili? Nedávno jsem prožil voňavé dalamánkové déja vu v jednom z mnoha kladenských supermarketů, ale… 

Voňavé, křupavé, pokmínované, posolené a ještě teplé dalamánky – pamatujete? Dělají je vůbec ještě? Nechci podceňovat umění a šikovnost současných pekařů, ale… Takové dalamánky, jaké pekl můj kamarád pekař v kladenských pekárnách, když ještě bývaly státní podnik, jsem od té doby nejedl! Ale…

Došel mi chleba a to je znamení, že musím udělat velký nákup – je mi jedno, jestli jdu nakoupit ráno, v poledne či večer, ale… Hlavně ne ve čtvrtek, když jsou slevy! Teda ne, že bych slevami pohrdal, ale… Jsou lepší způsoby sebevraždy, než být ušlapán mezi regály!

V obchoďáku mám svá tradiční místa, na kterých odstavuji nákupní vozík – tradiční proto, že potom si snáz pamatuji, kde jsem vozík zanechal. A s volnýma rukama se pak vydávám mezi regály se zbožím. Zaparkoval jsem u pečiva, vybral si šišku chleba, umístil ji do kráječe, ale…

V tom mě praštila přes nos nějaká důvěrně známá vůně. Natáhl jsem a… Nojo, dalamánky. Zhluboka jsem nasál ještě jednou a… Jako kdybych znovu stál ve starých kladenských pekárnách, kde mi kamarád pekař rovnou z plechu do tašky sype ještě teplé dalamánky a navrch přidá několik marmeládových šátečků se slovy: „Vem je domů holkám.“

„Že by měli dalamánky?“ říkal jsem si a s obličejem zamaskovaným respirátorem FFP2, jsem se jal očichávat vedle stojící přepravky, ale… Nic. Další déja vu už se neopakovalo a mě nezbývalo, než jen nostalgicky zavzpomínat.

„Přijď si pro dalamánky,“ řekl mi, když jsme spolu ráno čekali na autobus do práce a mně se v tu ránu začali sbíhat sliny. V kanclu jsem z velké hnědé kožené aktovky se dvěma zámečky, kterou nosil můj táta do školy, vyndal všechny věci a nenápadně jsem se vypařil. Ale...

Když jsem se s naducanou taškou vracel z lupu, tak mě zastavila vrátná – závodní stráž většinou kontrolovala odchozí z fabriky, ale... Někdy namátkově prošacovala i příchozí, jestli nepašují do závodu alkohol. Vrátné byla podezřelá moje narvaná aktovka a s vidinou úspěšného zásahu resp. prémií nebo možná i povýšení, mě nekompromisně vyzvala, abych ji otevřel.

S klidným „Prosím..." jsem tak učinil, ale... Přitom jsem ji pozoroval. Zvědavě nakoukla do mého zavazadla a... „Nabídněte si..." dodal jsem s úsměvem. Udiveně se podívala na mě, potom znovu do tašky a se slovy: „To jste mě teda převezl," si vzala jeden dalamánek. Od této události si mě pamatovala a já si říkal, že mít oko u závodní stráže, se někdy může hodit...

P.S. Po návratu do kanclu, jsem dalamánky vysypal na tác a zakřičel: „Královské dělení…“ a z vedlejších kanceláří se, jako na povel, začali sbíhat kolegyně a kolegové – včetně soudruha vedoucího. Ale…