Chodím městem a dívám se za vrata, aneb Já a Kodet patříme k sobě!

Každý určitě máme NĚCO, co nám je velice blízké a milé – nemusí to stát miliony, stačí blbůstka za korunu. A někdy je to pouto tak silné, že TOMU dáváme jména. Například já mám takový důvěrný vztah s mými pokrývkami hlavy. Ale...

„A vem si čepici, ať nenastydneš,“ volala za mnou maminka, když jsem upaloval ven za kamarády, ale... Kdepak já a čepici – vzpomínka na nenáviděnou bílou rádiovku s anténou, kterou jsem v útlém dětství musel nosit vždy, když jsme v neděli šli na pravidelnou rodinnou návštěvu, byla tak silná, že jsem chodil prostovlasý i v zimě, byť mě zábla do ruda rozpálená ušiska.

Čepici jsem nenosil ani v pubertě, protože by mi hyzdila na ramena dlouhé vlasy – umíte si představit máničku s rádiovkou? Na vojně to bez pokrývky hlavy bohužel nešlo – byl jsem, dodnes nevím proč, u dělostřelectva, takže jsem opět musel nosit baret, tentokrát černý, tzv. elpíčko, ale… Sotva jsem se vrátil do civilu, tak jsem nechtěl o čepici ani slyšet!

Ani když mi maminka opět dobrácky radila, abych si ji vzal, že mi namrznou a slezou vlasy – naštěstí neslezly, ale… Vypadávají. Kadeřnice utěšitelka mě sice chlácholí, že by to, vzhledem k mému věku, mohlo být mnohem horší, ale...

Já vím své! Na temeni hlavy mám náměstíčko, velké skoro jako „Staromák“. S hrůzou jsem to zjistil, když jsem se onehdá uviděl na paparazzi fotce, na které si zavazuji boty – dceři jsem vytkl špatné téma i kompozici.

„Že bych si vzal čepici?“ přemýšlel jsem o fikaném pohlavním maskování. A pořídil jsem si černou rádiovku s anténou, které důvěrně říkám Kodet. Proč? Miluji film Pelíšky.