Chodím městem a dívám se za vrata aneb Vyhrál Rytíř na mámině klíně

Bylo po Vánocích a tak jsem od obložených chlebíčků, vánočního cukroví a televizních pohádek utekl na hokejový zápas Rytířů Kladno s Kohouty z Olmiku. Jak to dopadlo Kladeňáci jistě vědí – urvali jsme sice jenom jeden bodík, ale…

...zaplať pánbůh za něj. Proč? Pro kladenské hokejisty má po postupu z „pralesa“ do extraligy každý bod cenu zlata, ale… Rozbor utkání nechám na hokejových expertech.

Už dávno nechodím zápas co zápas do fanouškovského kotle pod stařičké hodiny, které, někdy pomalu, jindy zase rychle, to podle toho jak bylo potřeba, měřily čas v „pravěku“ resp. v době, kdy se na kladenském ledě proháněli takoví borci, jako např. Milan Nový, Eda Novák, Franta Kaberle či kapitán František Pospíšil. A celá tribuna i bez pomoci magafonu skandovala „Nový, Novák na led, chceme vidět balet!“ nebo „Už jdou koně, modrý koně, koně kladenský.“ Ale to všechno odnes čas. Někdejší kladenské hokejové megastar dohrály, ručičkové hodiny vystřídala moderní kostka nad ledem, která ukazuje i to, co nechcete a já se zařadil mezi tzv. gaučáky neboli sváteční diváky.

Do stařičkého kladenského zimáku jsem vstoupil obvyklým vchodem, ale místo doprava na stání, jsem zamířil na místa k sezení. Nostalgicky jsem mrkl směrem pod hodiny, ale… Uvědomil jsem si, že už do tvrdého jádra hokejových fanoušků napatřím. Vytáhl jsem „podprdelník", protože bez něj by některým mým tělesným partiím hrozily omrzliny a usedl jsem na příslušnou sedačku. A měl jsem docela radost, že sedadlo mezi mnou a sousedem po mé levici je prázdné. Ne proto, že bych neměl rád lidi, ale člověk se nemusí obávat, že toho vedle sebe bude v zápalu fandění faulovat, ale…

Těsně před zahájením zápasu se k volnému místu začala prodírat mladá maminka s ani ne pětiletým klukem v rytířském dresu a s šálou Kladýnko kolem krku. Maminka se posadila, syna vzala na klín a já měl v tu chvíli po pohodlí a po výhledu na led, ale… Nelitoval jsem.

S prvním hvizdem rozhodčího spustil kotel kladenských fanoušků své bojové chorály a malý Rytíř s nimi – znal je všechny. Tak jako oni roztáhl šálu nad hlavou a zpíval, tleskal, rajtoval mámě na klíně a mě co chvíli kopl – za což se mi jeho maminka pokaždé omluvila a syna napomenula, ale… Marně. S dalším chorálem kluk zase nadskočil a čutl mě. A když Kladno dalo gól, tak se musela postavit a vzít ho na ruku, aby také mohl točit šálou nad hlavou. V první třetině si takhle nadšeně zatočil dvakrát, ale…

I já, ač jsem se na bruslích nikdy nenaučil přešlapovat dozadu, jsem po několika minutách druhé třetiny poznal, že pořád nebude posvícení… Obraz hry se zásadně změnil. Olomoučtí Kohouti nebojácně naháněli kladenské Rytíře, jako kdyby nebyli drůbež, ale obávaní praptáci Archaeopteryxové a pohroma visela ve vzduchu. Kotel i malý Rytíř sice fandili seč jim síly stačily, ale gólu na dva jedna bohužel nezabránili. A bylo ještě hůř…

Ve třetí třetině přišlo vyrovnání a s ním slzy v očích malého fanouška. Ještě ale zmobilizoval své síly a při třetím gólu Kladna opět nadšeně vyskočil, kopl mě a točil šálou nad hlavou. Užuž se zdálo, že půjde domů s veselou, když asi dvě minuty před koncem utkání přišlo vyrovnání. Jeho zklamání bylo tak veliké, že o přestávce před prodloužením usnul v náručí maminky. A to bylo dobře, protože alespoň zaspal vítězný gól Kohoutů z Olmiku. A zatímco on se nesl v bezpečném maminčině náručí a možná se mu zdálo o tom, že vstřelil vítězný gól Rytířů Kladno, tak přes tři tisíce zklamaných diváků smutně šlapalo domů.

P.S. Škoda, že nadšené fandění malého Rytíře nezaznamenala některá z kamer, jejichž obraz se přenáší na kostku nad ledem. Toto motivační video by si kladenští Rytíři mohli pouštět před každým tréninkem a před každým zápasem, nebo o přestávce, když se jim hra nedaří, aby nezapomínali, pro koho hokej hrají a že bez diváků by skutečně nebyli nic.