Chodím městem a dívám se za vrata aneb Kladenská vládo, dej nám piáno!

Pokud máme věřit tomu, že ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide kladenský, navrátila, potom ODSko a spol. po předvolebních slibech musí přijít skutky. Jsou důležitější věci, ale co zkusit vrátit do Kladna pouliční piáno.

Coby deváťáci jsme nenáviděné učitelce hudební výchovy hodili do piána chleba s máslem – už si nepamatuji, který spolužák tenkrát obětoval svačinu. Proč? Protože naše mužné mutující hlásky nutila ke skřehotavému zpěvu. A navíc před holkama, které z toho měly hroznou bžundu. A to se neodpouští! Všichni solidárně jsme drželi basu, byť nám třídní hrozila všemožnými důtkami a zhoršenou známkou z mravů. No a tak jsme všichni zaplatili „odbahnění“ piána, ale... Ačkoliv tato pomsta úče stála rodinnou pokladnu nějakou stokorunu, tak otec mě tenkrát plně chápal...

Na tuto dávnou školní epizodu jsem si vzpomněl, když jsem před několika dny čekal v Praze na hlavním nádraží na příjezd zahraniční návštěvy. Vzhledem k tomu, že jsem jel nedávno vlakem z Brandýska do Kladna a osobák z Kralup stačil nabrat desetiminutové zpoždění, tak jsem se ani nedivil, že mezinárodní rychlík snadno nachytal půlhodinové – v Japonsku kvůli opoždění vlaku o pár vteřin dopravci málem páchají harakiri a vrací jízdné. Nevím, co by potom musely dělat ČD...

A jak jsem se tak coural nádražní halou, zaslechl jsem piáno a za chvilku na to potlesk. Šel jsem za jeho zvukem, až jsem uviděl sedět za piánem dlouhovlasatého mladíka s baťůžkem na zádech, který válel jednu skladbu za druhou. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že počet jednotlivých posluchačů se rychle rozrostl na desítky. Mladého muže to však nijak nedeprimovalo. Občas sáhl vedle sebe na zem pro plechovku s nějakým energetickým nápojem – možná pivem, lokl si a válel dál. Když zjistil, že dopil, tak poslední skladbu zakončil efektním přejetím prsty po všech klávesách, výskokem ze židličky a usednutím na klávesnici. Uklonil se, poděkoval, sebral plechovku, podíval se na hodinky a jakoby nic odešel tunelem na vlak.

A mně najednou bylo líto, že přestal hrát. A říkal jsem, že by bylo příjemné, opět slyšet piáno i na Kladně. Napsal jsem opět, protože, nebo spíš třebaže dva pokusy už piáno resp. Kladeňáci dostali, ale… Poprvé bylo piáno značky Dalibor umístěno v parku u kladenského gymplu, leč, vydrželo tam necelý rok. Nejprve někdo poničil židli pro pouliční pianisty, jiný si zase z nástroje udělal popelnici a ve finále do něho někdo nastříkal montážní pěnu – říká se, že ho tak krutě umlčel kdosi z obyvatel blízkého sídliště, protože je půlnoční hráči rušili ze spánku – městská policie prý evidovala stížnosti na rušení nočního klidu skoro každou noc. Provozovatelé piána ho prý na noc zamykali, ale ani to zřejmě nestačilo…

Zhruba po půl roce se členové spolku ZaKladno rozhodli dát pouliční hudbě na Kladně ještě jednu šanci – aby se předešlo nedorozuměním, tak Toníček, jak se druhé piáno jmenovalo, bylo instalováno daleko od bytové zástavby u kladenského divadla v Dvořákových sadech, které se na noc zamykají a navíc samo bylo ve speciálním uzamykatelném přístřešku, ale… Opět to nestačilo.

Tentokrát ho svým necitlivým zacházením zničili sami hudebníci nebo spíš hráči a jeho nutná oprava by vyšla na tisíce – lidé se v pianu šťourali a občas přitom sem tam uvnitř ulomili nějaké to kladívko. No a když se několik odlomených kladívek ztratilo, tak nastal konec piána na Kladně.

P.S. Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky… My Kladeňáci, jsme do ní už dvakrát vstoupili a pokaždé jsme z ní vylezli pořádně zmáchaní resp. s ostudou, že jsme barbaři. Opravdu tací jsme? Dokažme světu, že se plete! Nebuďme lhostejní a těch pár ničitelů si pohlídejme – nástroje na to máme, jde jenom o to je důsledně používat. A nejen kvůli piánu...