Chodím městem a dívám se za vrata aneb Kavárníkovy klavírní ňamky…

Už je to drahně let, ale přesto si živě pamatuji, jak mě iritoval název cukrárny ŇAMŇAM. Byla na Kladně už za první republiky a pro cuc na kládě si do ní chodil i můj táta. A vždycky to byla prostě CUKRÁRNA a žádné ňamňam, ale…

Ta cukrárna je na strategicky výhodném místě. Ze základky na staré Amálce jsme to do ní měli jenom přes ulici. A tak jsme si o přestávce tajně běhali, jenom tak ve cvičkách, pro Eskymo za pade neboli padika čili padesátník – ano, to byla mince, o které mladá generace netuší, že vůbec existovala, natož, že by se za ni dalo něco koupit...

Přiznávám, že vzhledem ke zmíněným nostalgickým souvislostem, jsem zprvu z pozvání na kávu do cukrárny resp. kavárny ŇAMŇAM, nebyl nijak odvázaný. A to i přesto, že mi k tomu měl hrát na piano sám pan kavárník. Ale protože dámě neumím říct ne, tak jsem šel, připraven na nejhorší, leč… Ve dveřích z dětství důvěrně známé cukrárny, nás vítal charismatický pan kavárník. Na první kouknutí mi, nevím proč, připomínal mladého číšníka z filmu Obsluhoval jsem anglického krále, ale... Záhy jsem zjistil, že z této filmové postavy má naštěstí jen její prvorepublikovou ochotu a úctu k zákazníkům.

Vytáhlý, s úsměvem a módním třídenním strništěm, které mu, na rozdíl ode mě, seklo, stejně jako kalhoty předválečného střihu, decentně doplněné bílou košilí a vestičkou. Uctivě nás dovedl ke stolku a s vemlouvavým akcentem hlasu herecké legendy Oldřicha Nového nám doporučil kávu, o kterou osobně pečuje. A já si najednou připadal, jako v době, kterou jsem sice jen taktak nezažil, ale ve které bych chtěl žít – ovšem, jako střední třída… Bylo mi příjemně a se mnou asi dalším patnácti hostům – většinou dámám, ale byla tu i mladá rodinka, která hrála domino. Ti všichni přišli strávit příjemný sváteční večer – byl 17. listopad…

Když jsme měli všichni „nandáno“, pan kavárník prošel mezi stolky, všechny nás ještě jednou pozdravil, popřál dobré chuti a stejně dobré zábavy a usedl k pianu. Cítil jsem se, jako v legendární pražské kavárně Slavii – jenom ten romantický pohled na Hradčany chyběl. Kdyby ho slyšel slavný kladenský klavírní virtuos Jiří Hubička, který žil a tvořil nedaleko, tak by občas káravě pozdvihl obočí, protože nějaká ta chybička se sem tam vloudila, ale… To vůbec nevadilo, protože z jeho hry vyzařovala upřímnost a radost. A vůbec, před samoukem, který hraje necelé tři roky a pustí se na veřejnosti do skladeb Jaroslava Ježka, Osvobozeného divadla, Semaforu a dalších klobouček dolů.

P.S.: Když jsem si přečetl, co jsem napsal, lekl jsem se, že to možná vyzní, jako reklamní článek, kterých jsem za svůj novinářský život napsal desítky – říkal jsem jim óda na radost. Možná jo, ale… Věřte, že tentokrát to nebylo na objednávku, nýbrž od srdce, které se ten večer usmířilo s názvem ŇAMŇAM.