Už je to drahně let, ale přesto si živě pamatuji, jak mě iritoval název cukrárny ŇAMŇAM. Byla na Kladně už za první republiky a pro cuc na kládě si do ní chodil i můj táta. A vždycky to byla prostě CUKRÁRNA a žádné ňamňam, ale…
Ta cukrárna je na strategicky výhodném místě. Ze základky na staré Amálce jsme to do ní měli jenom přes ulici. A tak jsme si o přestávce tajně běhali, jenom tak ve cvičkách, pro Eskymo za pade neboli padika čili padesátník – ano, to byla mince, o které mladá generace netuší, že vůbec existovala, natož, že by se za ni dalo něco koupit...
Přiznávám, že vzhledem ke zmíněným nostalgickým souvislostem, jsem zprvu z pozvání na kávu do cukrárny resp. kavárny ŇAMŇAM, nebyl nijak odvázaný. A to i přesto, že mi k tomu měl hrát na piano sám pan kavárník. Ale protože dámě neumím říct ne, tak jsem šel, připraven na nejhorší, leč… Ve dveřích z dětství důvěrně známé cukrárny, nás vítal charismatický pan kavárník. Na první kouknutí mi, nevím proč, připomínal mladého číšníka z filmu Obsluhoval jsem anglického krále, ale... Záhy jsem zjistil, že z této filmové postavy má naštěstí jen její prvorepublikovou ochotu a úctu k zákazníkům.
Vytáhlý, s úsměvem a módním třídenním strništěm, které mu, na rozdíl ode mě, seklo, stejně jako kalhoty předválečného střihu, decentně doplněné bílou košilí a vestičkou. Uctivě nás dovedl ke stolku a s vemlouvavým akcentem hlasu herecké legendy Oldřicha Nového nám doporučil kávu, o kterou osobně pečuje. A já si najednou připadal, jako v době, kterou jsem sice jen taktak nezažil, ale ve které bych chtěl žít – ovšem, jako střední třída… Bylo mi příjemně a se mnou asi dalším patnácti hostům – většinou dámám, ale byla tu i mladá rodinka, která hrála domino. Ti všichni přišli strávit příjemný sváteční večer – byl 17. listopad…
Když jsme měli všichni „nandáno“, pan kavárník prošel mezi stolky, všechny nás ještě jednou pozdravil, popřál dobré chuti a stejně dobré zábavy a usedl k pianu. Cítil jsem se, jako v legendární pražské kavárně Slavii – jenom ten romantický pohled na Hradčany chyběl. Kdyby ho slyšel slavný kladenský klavírní virtuos Jiří Hubička, který žil a tvořil nedaleko, tak by občas káravě pozdvihl obočí, protože nějaká ta chybička se sem tam vloudila, ale… To vůbec nevadilo, protože z jeho hry vyzařovala upřímnost a radost. A vůbec, před samoukem, který hraje necelé tři roky a pustí se na veřejnosti do skladeb Jaroslava Ježka, Osvobozeného divadla, Semaforu a dalších klobouček dolů.
P.S.: Když jsem si přečetl, co jsem napsal, lekl jsem se, že to možná vyzní, jako reklamní článek, kterých jsem za svůj novinářský život napsal desítky – říkal jsem jim óda na radost. Možná jo, ale… Věřte, že tentokrát to nebylo na objednávku, nýbrž od srdce, které se ten večer usmířilo s názvem ŇAMŇAM.
