Nedávno u nás na Kladně dul silný vítr. Dul tak silně, že mi dvakrát sfoukl Helmuta z hlavy. Abyste rozuměli, Helmut je, vlastně byl, můj černý manžestrový klobouk. Když mi ho sfoukl potřetí, právě jsem šel kolem plotu, ale...
Co čert nechtěl, tentokrát můj apartní klobouček neskočil na zemi, jako dvakrát předtím, a nemusel jsem za ním běžet, ale... Za plotem pěkné vilky. Co teď? Setrvačností jsem udělal ještě pár kroků a přitom jsem se rozhodoval, jestli mám Helmuta oželet, nebo nesměle zazvonit a s omluvou, že vyrušuji, požádat majitele domu o jeho navrácení?
Buďto se mi vysměje nebo mi vynadá – analyzoval jsem, co je horší… Nakonec jsem sebral odvahu a s obavou, že mi vzteklý domácí vyleje na hlavu kýbl vody, jako kdysi, když jsme s klukama z lumpárny zvonili na zvonky, jsem krátce stiskl zvonek, ale...
Nic. Odvážněji jsem zazvonil podruhé a potřetí, ale… Zase nic. Místo pana domácího, se však ozval domácí pes. Lekl jsem se ho, protože jsem s ním nepočítal resp. proto, že jsem špatně pochopil cedulku na vrátkách, na které stálo: Tady hlídám já! Myslel jsem, že to je varování zlodějům od domácího, ale…
On tu přede mnou stál středně velký žlutý pes, kterému někdo ostříhal hřívu. Zuřivě štěkal a při každém zazvonění, se intenzita jeho štěkotu ještě násobila. Potom až zajíkavě chroptěl, i když jsem nezvonil, ale… Najednou zmizel. Co se děje, že by se vrátil majitel domu – doufal jsem. Ale…
Pes se vrátil a v tlamě svíral mého Helmuta. Po čichu asi poznal, že patříme k sobě, a když nemohl na mě, tak si vylil vztek alespoň na Helmutovi. Vyhazoval ho do vzduchu a zase chytal do své mordy. Válel se s ním po zemi. Přidržoval si ho tlapami a se vzteklým vrčením ho rval svými tesáky, až z Helmuta cucky létaly.
Tak takhle bych asi dopadl, kdyby mě dostal do svých spárů, pomyslel jsem si. Promiň, Helmute, odpočívej v pokoji, omluvil jsem se milované pokrývce hlavy, za to, že jsem se zachoval zbaběle a nevyrval ji psovi z tlamy.
P.S. Takticky jsem ustoupil, ale... Ještě hodně dlouho, jsem za zády slyšel nenávistný štěkot.
