Chodím městem a dívám se za vrata aneb J. X. Doležal mi mluvil z duše...

Nejsem pravidelným čtenářem Reflexu ani obdivovatelem článků Jiřího X. Doležala. Ale ten V Ostravě je těžké nebýt rasista!, jsem přečetl jedním dechem, protože mi mluví z duše. Akorát jsem si namísto Ostravy domyslel Kladno...

Moje první životní zklamání Romy pochází ještě z dětského tábora. Ne, nebyl jsem jimi šikanován, ale… Dodnes si pamatuji jedno jméno, které mě, jako noční můra provází celým životem. Bylo mu asi dvanáct let a já jsem mu dělal oddílového vedoucího. Jednou z „grandslamových“ táborových soutěží, při které mi, k radosti kolegů, často tekly nervy, byl Táborový slavík. Jak už název napovídá, děti soutěžily ve zpěvu, ale… Nešlo jenom o diplomy, nýbrž také o prestiž mezi námi oddíláky. Čím lépe se děti umístily, tím více bodů dostal oddíl do celotáborové hry a tak není divu, že se různě taktizovalo. No a tak jsem do „Slavíka“ fikaně nominoval národnostní menšinu Tondu. Ve skálopevném přesvědčení, že každý Rom přece umí zpívat, jsem považoval za zbytečně ho zkoušet, ale… Opak byl pravdou. Při obhajování jeho pěveckého výkonu, jsem se marně snažil jeho tklivé skřehotání vydávat za známou cikánskou lidovou píseň, kterou běžně slýchávám v kladenských ulicích… Kolegy jsem nejenže neukecal, ale i po čtyřiceti letech se mi smějí. Za co, Tondo, za co…

První s čím v článku redaktora Doležala souhlasím, je jeho charakteristika pražských Romů – bydlel jsem v Praze deset let, takže jsem je také trochu poznal, ale… Tak jako on dává za příklad integrace mladého romského pokladního v jedné pražské samoobsluze, já kontruji mladým Romem sedícím v kase jednoho kladenského supermarketu a navrch trumfuji pěknou mladou Romkou obsluhující v jedné kladenské jídelně. Ale proč se tím vůbec zabýváme? Vždyť přece pracovat je naprosto normální – není to žádná záslužná činnost – zvláště v současné době, kdy je práce dost a pracovních sil nedostatek. Mluvíme o tom snad proto, že uvedené příklady jsou spíše výjimky?

J. X. Doležal si jel pro romské srovnání Pendolinem až do Ostravy. Krásně to popsal – trochu na něj žárlím, ale... Nemusel se plahočit tak daleko. Stačilo, kdyby si sedl do mandelinky číslo 614 kladenské MHD a během několika minut by se ocitl v Dubí či na Dříni – na perifériích Kladna, kde je tak trochu jiný svět. Za okny čtrnáctky se cítím jakštakš bezpečně, ale připadám si jako turista na africké safari… Známé jsou však případy, že ani v autobusu nebylo bezpečno, takže některými „školními“ spoji museli jezdit strážníci městské policie, aby nedocházelo k šikaně dětí gadžů (romské označení neromských spoluobčanů). Přiznávám se bez mučení, že v noci bych tudy nešel pěšky ani za zlaté prase. Obdivuji místní gadže – mám mezi nimi pár kamarádů starousedlíků. A i když se to zdá nepochopitelné, vím, že by své domovy v těchto zanedbaných a úřady opomíjených končinách středočeského krajského města nevyměnili za nic na světě.

„Ti lidé postávající v kuřáckém koutku byli poloobnažení ve špinavých hadrech, očividně trpěli špatnou hygienou, řvali, děti kolem nich ječely a lítaly zcela bez ohledu na vycházející davy cestujících přijíždějících na Colours. Přestože byl bílý den a lidí kolem jak máku, já jsem si prostě z hlediska osobní bezpečnosti netroufl mezi tu skupinu s cigaretou jít a radši jsem odešel sto metrů, až jsem se dostal zpod zastřešené plochy, kde se myslím smí kouřit jen na tom vyhrazeném místě. Bez přehánění jsem se jich bál. Byla to ucelená nepřátelská tlupa.“ Popisuje s napětím J. X. D. svůj první kontakt s ostravskými Romy a cítí se přitom jako James Cook při objevu Havajských ostrovů. Ale tací, podobného ražení, jsou i na Kladně. Akorát, že ne všichni, nebo ne pořád nosí nátělníky, vytahané tepláky a mikiny s kapucí. Nejsem tak bystrý, abych kradmým pohledem, delší bych si nedovolil, poznal zemi původu jejich značkového oblečení, když je vidím zevlovat na pěší zóně, okolo nového obchodního centra nebo před Úřadem práce – přesněji řečeno „sociálkou“, ke které si pro „zasloužené" sociální dávky někteří přijíždějí taxíky nebo luxusními vozy.

„V půl druhé v noci jsem si vyšel před spaním z mého nekuřáckého hotelu zakouřit do parčíku před ním. Vyšel jsem ven a co neslyším: Hulákání! Přes parčík u hlavní silnice, asi sto metrů od hotelu, byly totiž lavičky a na nich posedávala romská mládež. Slyšel jsem je velmi dobře, viděl hůř – takže nevím přesně, kolik jich bylo. Kouřili, pošťuchovali se, hulákali a já jsem se po zralé úvaze rozhodl, že si zakouřím přímo před hotelem a ještě budu pro sichr schovávat žhavé na cigaretě do dlaně, aby si mne ta milá skupina progresivní mládeže nevšimla. Zase jsem se jich – možná, že vypadali jak gang z nějakého rapperského videoklipu – bál.“ Barvitě pokračoval Jiří X. Doležal a já dodávám: Nic nového pod sluncem… Také se jim raději vyhnu. A moje dcera s malým vnukem byla doslova vyštvána z dětského hřišťátka několika romskými rodinami s odůvodněním, že je jenom jejich…

„No a konečně když jsem odjížděl, tak jsem sešel po schodech dolů na nástupiště ostravského nádraží a tam byla další tlupa. A zase muži jen ve špinavých kalhotách a ještě špinavějších propocených nátělnících, řev, hemžení dětí a okolo nich mnohametrový odstup, kam se uchýlili ostatní cestující. Zvážil jsem všechny okolnosti a odešel na samý konec nástupiště, abych nedej pán bůh nemusel s některými z té romské partičky sedět v kupé. To, jak smrděli potem a špínou, jsem cítil už na tom nástupišti. A kromě jejich smradu jsem se bál i jich. Opět to byli příslušníci nějaké jiné a jednodušší, agresivnější a méně autoregulované kultury. Lidé, kteří jednají podle momentální emoce a bez ohledu na důsledky. A z toho jde strach.“ Co na to J.X.D. říci? Z jeho slov je cítit úlevu a jak byl šťastný, že zdravý odjel zpět do matičky Prahy. Směji se tomu, protože to co byl pro něho horrorový zážitek, prožíváme na Kladně zcela běžně, ale na rozdíl od něho nemůžeme odjet.

„Trvám na tom, že když je Pražák nějak zaměřený proti Romům, tak je zavrženíhodný rasista. Ti pražští Romové jsou totiž plně integrovaní a nemají s chováním a způsoby romské majority už nic společného. Není důvod se na ně dívat skrz prsty. Když je ale proti Romům člověk žijící v Ostravě (či Postoloprtech, ústeckých Předlicích a podobných lokalitách), nejde o žádný zavrženíhodný rasismus, ale o zcela pochopitelný a navíc poměrně racionální projev strachu, který z křičících a k ráně zjevně připravených romských tlup jde.“ Pane J.X. Doležale, definoval jste to zcela přesně. Žádný rasismus, ale obyčejný strach. Jo a v tom výčtu jste zapomněl ještě na Kladno...

„Já nemám žádné řešení, jenom chci poprosit všechny kolegy novináře, kteří budou někdy psát o nějaké diskriminaci Romů – buďte opravdu opatrní a posuzujte všechny momenty causy. Když totiž někdo vyvolává svým chováním, v dané kultuře zcela nezvyklým, strach, musí holt počítat s tím, že se ho lidi budou bát." Díky, pod to se vám klidně podepíšu, ale... Víte co se stane, když bázlivé zvíře zaženete do kouta?

P.S. Mám to zanést do pocitové mapy města Kladna, aby zvolení věděli jak se cítím?