Český ráj je turistům zaslíbený. Jezdím tam už déle než 40 let a pořád se mám na co koukat, ale… Negativně vnímám, že se pochodující turisté často míjejí bez povšimnutí, bez pozdravu, bez úsměvu. Proč? Vždyť je tam tak krásně.
S přibývajícím věkem, jsem stále víc a víc chodec než cyklista, ale… Některé zvyky z kola, konkrétně zdravení, jsem si přenesl na zem. Kupodivu jsem však zjistil, že to co funguje na kole, nemusí fungovat na zemi. Teda ne, že bych se s každým protijedoucím cyklistou objímal, ale… Bez ohledu na věk či pohlaví, vzájemné ahoj nebo alespoň pokynutí rukou většinou proběhlo.
Ne tak na zemi – nebo alespoň mám tu zkušenost. A mrzí mě to. Jako např. letos ve zmíněném Českém ráji. Z kola zvyklý, jsem poctivě zdravil všechny kolemjdoucí, ale… Zpětná vazba, byla minimální. „Vypadáme divně, nebo jsme je svým pozdravem obtěžovali?“ ptali jsme se sami sebe, když jsme večer na terase jednoho turnovského penzionu hodnotili celodenní výšlap, ale...
Zařekli jsme se, že když je to tak, že už také nikoho zdravit nebudeme a basta! Ale… Samozřejmě jsme to nevydrželi a řekli si: „A just vás budeme zdravit!“ U dobrého kafíčka je totiž každý problém menší, tudíž jsme otázku zdravení či naopak nezdravení brali s nadhledem, ale… Se smutným úsměvem, jsme vzpomínali na případy, které jsme během dne naším pozdravem překvapili, potěšili či naopak obtěžovali…
Například jsme krok sun krok stoupali do kopce, dech se nám krátil, ale… Když se k nám shora přiblížila skupinka padesátníků/-nic, tak jsme s pozdravem neváhali, ale… Většinovou odpovědí nám byly lhostejné nepřítomné pohledy, které jakoby říkaly: „Co otravujete, co chcete?“
Nebo mladá rodinka s asi šestiletým klukem, který poskakoval pár kroků před nimi. „Dobrý den,“ pozdravil pěkně zřetelně a nahlas a nutno říct, že nás tím překvapil, ale… Měli jsme z toho radost a dali jsme si záležet, abychom ho také hezky pozdravili. Automaticky jsme pozdravili i jeho rodiče, ale ti o nás ani nezavadili pohledem – „Kdopak tě chlapečku naučil zdravit?“ povzdechl jsem si. Vzpomenout musím i další zástupce mladé generace, kteří nás také způsobně pozdravili – inu, je to o výchově.
Milým zpestřením a příkladem, jak by to mezi turisty mohlo fungovat, bylo setkání s kulaťoučkým pánem mého věku, kterého jsme potkali v jiném kopci. „Ještě dvě hodiny a budete nahoře,“ zavtipkoval. „Já vím, trochu to tady znám,“ odpověděl jsem mu, věda, že je to slabá čtvrthodinka. „Sakra, tak to jsem vás moc nenapálil, co?“ nenechal se vyvést z dobré nálady. Popřáli jsme si dobrou cestu a šli dál, ale…
P.S. Vím určitě, že si na něj zase někdy vzpomenu. A votom to je.
