Mít dítě a pracovat jde matkám ve Francii tak nějak snadněji

Nedávno u nás spatřil světlo světa zákon o dětské skupině. Na svoji chvíli čekal v šuplíku ministerských úředníků několik let. Přečkal pád vlády, neshody politiků nad jeho osudem, dočkal se různých úprav a nakonec i prezidentského veta. A přes všechny peripetie byl nakonec přijat s douškou, že bude co nejdříve novelizován. I tak nezbývá než říct, je fajn, že je. Dává totiž naději 60 000 rodičů, kterým se nepodařilo sehnat místo ve školce. Je ale fair říct, že u naděje to v mnoha případech také skončí.

Dětské skupiny všechny nedostatky systému prostě nespasí. Jsou cestou jen pro poměrně úzký profil firem či institucí – pro ty nejen s dobrou vůlí, ale například i vhodnými prostory a počtem dětí, kdy už se skupina „vyplatí“. Podobně jako v tomto případě, kdy se tvůrci inspirovali německými Kinder Gruppe, je možné podívat se i do dalších zemí. Sama mohu posloužit zkušenostmi z Francie.

Životní okolnosti nás na pár let zavlály do země galského kohouta, kde jsem časem začala řešit otázku péče o roční dceru. Zjistila jsem, že systém vedle klasických jeslí (ať už státních či soukromých) nabízí řadu dalších alternativ. Moje dcera například chodila na pár hodin týdně na tzv. hlídání – jedná se v podstatě o určitou formu jeslí. Děti zde ale nejsou rozděleny věkově a chodí jen tak často, jak si rodič domluví – třeba jen pár hodin týdně, svačiny přitom nosí připravené z domova. Zařízení bylo jednoduché a funkční, zakomponované do systému péče, s jasně danými pravidly a tedy i garancemi. Přitom všem také finančně dostupné, rodiče platí v závislosti na výši svého příjmu a navíc si tuto částku odečítají z daní.

Další možností, kterou jsem zvažovala, byly tzv. rodinné jesle. V nich se rodiče dokonce přímo zapojují do chodu zařízení, každý den tu pomáhá jeden z nich. Ve Francii existuje také vlastně úplně jednoduchá a přitom velmi logická možnost, aby dítě hlídala jiná žena na mateřské. Nejde jen o klasickou „sousedskou“ výpomoc. Tyto matky jsou registrované při městských úřadech, které mj. garantují, že je žena zdravotně a psychicky způsobilá hlídat děti a také že je hlídá ve vhodném prostředí.

Znám matky, které chtějí zůstat s dětmi doma do tří či čtyř let jejich věku a je dobře, je jim to systém umožňuje. Znám i ty, které by se chtěly vrátit do práce o mnoho dřív a řeší jak vše skloubit. Neznám ale rodiče, kteří by v posledních letech neřešili přeplněné školky či zrušené jesle. Návrat do zaměstnání po konci mateřské „dovolené“ ale přeci není otázkou svobodné vůle a stát by tedy měl rodičům vytvořit podmínky, aby tak mohli učinit.