Jak jsem na dálnici (ne)slavila sametovou...

Je 17. 11. ráno. Vím, že Praha žije oslavami 25. výročí „sametu.“ Ve Štrasburku mi to ale připomínají jen zprávy od přátel, kteří se doma chystají vyrazit na některou z připomínkových akcí. Docela jim závidím, ráda bych se přidala. Ve Francii (i Belgii) je ale běžný všední den a tak hned potom, co vypravím děti do školky, sedám do auta a vyrážím ze Štrasburku směr Brusel. Marně se snažím dopočítat, po kolikáté už tuhle štreku jedu. Kdo by čekal, že jsou „hlavní“ města Evropy – jak sama hrdě označují – lehce dostupná, šeredně by se pletl. Zapomeňte na rychlovlaky (vzdálenost 430 km nedáte vlakem pod pět hodin). Letadla lítají nepravidelně, jsou předražená a navíc nikdy nemáte jistotu, že se zrovna nebude stávkovat.

Jednoduchá úvaha, na jejímž konci je jasné, že autem to je prostě nejlepší. Takže. Jak dlouho to dneska pojedu? Otázka za všechny stříbrný… Tři a půl hodiny? Nebo šest jako posledně? Řídím ráda a ráda řídím rychle. Toho si ale na této cestě moc neužiju – jednak je tu kopec rychlostních omezení, jednak se o silnici dělím převážně s Francouzi a Belgičany, jejichž styl jízdy mě často nutí ubrat nohu z plynu.

Řízení auta je super v tom, že si člověk může utřídit myšlenky. Nevím, jestli to míváte taky tak, ale já mám za volantem vždycky nejvíc dobrých (a dost možná nejlepších:) nápadů. Takže smůla, že si je nemůžu zapisovat. Je jasné, že se mi cestou zas některý z těch báječných nápadů z hlavy vypaří! Tentokrát si ale musím posrovnávat, co všechno mě tenhle týden v Bruselu čeká. Výbor pro vnitřní trh – v agendě zrovna žádné přelomové téma, takže zbude dost prostoru pro kolegy, kteří si potrpí na vlastní sebeprezentaci, neveselá vyhlídka... Oběd s komisařkou pro obchod – to už je jiný kafe, bude nás tam jen pár a tak jsem zvědavá, o čem (všem) se povede řeč! Ve středu zahajuji konferenci o tom, jak zlepšit přístup postižených lidí k internetu… Dokud je člověk zdráv, tak si některé věci neuvědomuje, říkám si. No a taky už je nejvyšší čas začít přemýšlet o vánočních dárcích… Cesta mi tentokrát uteče rychle, podnětů k zamyšlení víc než dost.

Těsně před Bruselem začne pršet – jako obvykle. Z rádia se začínají linout slova písně o „liberté“ – o svobodě. Jak příznačné, říkám si, slyšet je zrovna dneska. A myšlenky se vrací opět do Prahy. Když se ale znovu zaposlouchám, ukáže se, že písnička je o ztraceném ptákovi. Pobaví mě, že ta metafora přece jenom sedí. Přesně tak si připadám v koridorech Evropského parlamentu. Zatím největší výzva, kterou tu od začátku mám, je zjistit, kde přesně se nachází třeba PHS 1A002 (…!). Tak jdu na to:)!