Čertovi dudlík a dva kapry k večeři

K adventu pro mě patří i celý ten shon okolo. Shánění dárků, důkladný úklid, pečení, vyvařování, ale i svařené víno na Staromáku. K ideálu nic nechybí, když k tomu mrzne a udrží se aspoň trochu bílého poprašku. Vánoce jsou pro mě nejdůležitější svátky hlavně proto, že je trávím s celou rodinou a s nejbližšími přáteli. Bylo to tak vždycky a od té doby, co máme děti, snažím se, aby měly stejně krásné zážitky, jako jsem měla já. Tak jako dnes naše dcerky pendlují s námi, i já jsem srodiči hodně času trávila v zahraničí. Odjakživa proto máme jedno pravidlo – naVánoce se sejdeme všichni u stromečku doma v Praze. 

Občas nám ale pobyt v cizině způsobí kulturními odlišnostmi jistý zmatek. Nejinak tomu bude letos, kdy budeme muset naší pětileté holčičce vysvětlit, proč veŠtrasburku všichni čekají, že v noci přijede Pere Noel na saních s dárky, když je přeci jasné, že dárky nosí Ježíšek. Ti Francouzi jsou strašní popletové! Jak jsou tyhle věci ošemetné jsem pochopila nedávno, když jsme u nás dělali mikulášskou pro české děti, co žijí ve Štrasburku. Pozvali jsme i španělskou kamarádku mé dcery a myslím, že ona i její maminka budou na ten večírek dlouho vzpomínat... První zděšení bylo, když s hodným Mikulášem (zde Saint Nicolas) přišel i přísný čert (proč proboha?!). Nechápavé pohledy následovaly, když má druhá dvou a půl letá dcera odevzdala čertovi svůj dudlík (no, zkusit jsme to museli...) a za odměnu dostala balíček, ve kterém nebyly jen čokoládičky, ale i brambora a mrkev. Celý zbytek večera jsem strávila vysvětlováním, proč u nás děti dostávají brambory.

Kulturními jinakostmi se ale naočkovat nenechám, na českých tradicích trvám. Možná právě proto, že jsou jistým poutem k domovině, která pro mě nebyla díky pobytům za hranicemi tak samozřejmá. A tradice v naší rodině udržovala za svého života vždy hlavně babička.

Mezi její skutečné majstrštyky patřila rybí polévka. Navzdory tomu (nebo možná proto) že neměla ráda ryby. Pamatuji si, kolikrát máčela kapra v mléce, aby nebylo maso cítit rybinou. Jaké kulinářské kejkle s polévkou vyváděla, aby ta rybí krmě byla co nejméně rybí. Tatínek dokonce tvrdí (moc mu nevěřím), že babička do polévky propašovala Imagi. Buď jak buď, polévka to bývala výborná a od smrti babičky už se nám nikdy tak dobrá nepovedla, i když se o ní táta poctivě pokouší každý rok. Další gastronomický zážitek, kterým babička přispívala k vánoční atmosféře, byly její legendární vánočky.  V této kategorii byla vyhlášená přebornice. I když jsem s ní absolvovala několik pečení, každoročně marně bojuji s nepoddajným těstem ve snaze vzoru se alespoň přiblížit. Rok od roku je výsledeko kousek lepší a tak, až budu sama babička, povede se mi třeba vyčarovat ten dokonalý kus. Co máme holčičky, peču také linecké cukroví. Kdo má děti, ví, jakje tahle činnost baví. I když to pak u nás vypadá, jako když se tornádo prožene skladem s moukou, stojí těch pár chvil za to.

Od té doby co nežiju sama, se Štědrý večer proměnil ve Vánoce na druhou. Myslím, že spousta párů řeší podobný problém – jak to udělat, abychom byli s oběma rodinami. Nakonec se to podařilo, ovšem za cenu dvojnásobné porce smaženého kapra a bramborového salátu v jeden den. Žlučník promine. Začínáme po obědě u mých rodičů, kde trávíme odpoledne a máme první večeři. Následně přejíždíme k rodičům mého muže, kde kolem osmé večerní zasedáme k druhé večeři. Každý Štedrý večer tedy u mě poslední roky končí stejně – s žaludeční křečí sahám po panáku slivovice. A tak se těším na ten letošní.