Otroci času

Musím!!! Měl(a) bych!!! Ale nestíhám!!! Říkejte si stále dokola tuhle mantru a zaručeně vám buď za a) vypadají brzy vlasy (nebo alespoň zešediví), za b) nikdy nic neuděláte, nestihnete, nedostojíte svých předsevzetí, za c) nenajdete si čas na sebe samé, za d) ztratíte pojem o tom, co je opravdu důležité, za e) budete permanentně vystresovaní a neustále si stěžovat, za f) všechno dohormady.

Pospíchám s obřím batohem, který neví, zda mě, běžící po eskalátorech, převrátit na znak nebo mě zatlačit hlouběji do země a ubrat na mých chabých 167 centimetrech ještě nějaký ten kus. V jedné ruce třímám knihu Konec prokrastinace, v druhé pěknou modrou – Jez a běhej. To má být motivace, abych byla ještě rychlejší. V batohu se o místo perou skripta do školy, lezecké lano, plavecké brýle, běžecké boty, přezůvky do práce, notebook, nepřečtené časopisy, kartáček na zuby, rozdrobená svačina, pár náhradních ponožek a několik náhodných drobností. Vbíhám do davu a nechápu, proč je ten dav tak pomalý. Nestíhám.

    Tohle slovo je v moderním slovníku protřepáváno hlava nehlava horem pádem ve všech časech, pádech i rodech. Hemží se jím sms zprávy i e-maily. Je skryté v aktech odsouvání státnic a jiných zkoušek na nejzazší termín, v nekonečném zastrkávání vypadávajících kostlivců zpět do skříní, v zametání smetí pod postel, v hromadících se stozích papírů, je přítomno v kancelářích, na úřadech, v obchodech i domácnostech. Provází sprinty na dopravní prostředky, probdělé noci před deadliny, je obsažené ve slovech „promiň“ i ve sporné větě „přijdu dýl“. Je to národní tradice, mantra současnosti, součást našich životů, rutina.

 Přespávám v práci, kde ještě v noci dělám přípravu na další den do školy, ráno běžím na přednášky, odtud do knihovny, na lezeckou stěnu (to už je pokročilé odpoledne), pak rychle skočit do vlaku a jet přes celou republiku za svým milým. Ve vlaku píši pátou stránku třetí knihy ze svých čtyřech rozepsaných, chvíli dělám prezentaci k semestrální práci (minimálně pár hodin věnuji jen grafické úpravě (!!) pro dosažení kýženého dokonale vypadajícího výsledku) a bojuji se svýma očima, aby se nezavřely. Další dny protahuji bazénem plavky, píši diplomku, přihlašuji se na ultra-trailový závod, překládám texty, píši rešerše, plánuji možné i nemožné a vše pečlivě prokládám slovy „musím“ nebo „měla bych“.  Namátkou se také dívám na pracovní příležitosti, abych měla přehled, co mě za půl roku po státnicích čeká. Hrozím se. Tisíce inzerátů. Všechny příšerně šedé a nezajímavé. Všude se to hemží mladými dynamickými kolektivy, motivačním ohodnocením a možnostmi kariérního růstu, ale nikde nevidím motivační, pro mě zajímavou, atraktivní a kreativní práci. Od cleaning manažera, pracovníky call center, finanční poradce, pracovníky výroby a kuchaře po moře pozic v technických oborech. Tak. Raději bezedný internet chrlící tolik pracovních míst i v dobách velké nezaměstnanosti zavírám a utápím se v pocitu, že bych toho měla dělat víc. Odjet na stáž, vypilovat alespoň tři jazyky do dokonalosti, přihlásit se na kurzy osobního rozvoje, kreativního myšlení, asertivity, timemanagementu a fotografování. Dopsat alespoň jednu z plánovaných knih. Více cestovat, více se učit, víc pracovat, víc sportovat, víc se věnovat blízkým, i víc spát, víc odpočívat, víc, víc, víc…!

 Když se ambiciózně snažím smontovat si sama celou kuchyňskou linku v bytě, který si už pár pátků zařizuji, bouchne to. Ne v té kuchyni, nýbrž ve mně. Tucty šroubků a hřebíků letí prostorem a rozprskávají se jak moje nervy po novém linoleu. Vzápětí na zem dopadám já a hned po mně první slzy. A pak další a další. O pár hodin později dostávám horečku, ulehám do peřin. A se mnou tu leží obří výčitka svědomí, že nic nedělám.

Uvědomit si, že dělám, a sice marodím a restartuji organismus, je těžké. Než toto uvědomění přijde, vybíhám hned dalšího dne z postele… a nazítří se do ní zas vracím. A ač je tělo sevřeno do okovů nemoci a hlava chce jen nečinně ležet na polštáři a být pěkně prázdná, přemýšlím. Nad tím světem, který mě chce někdy sežrat a nad tím tlakem, který na mě šavlozubý svět vyvíjí. Nad tím strachem, že zapadnu do davu absolventů a zvýším tak fronty na pracovních úřadech. Nad pointami toho, co vlastně dělám. Ale jak tak ležíc koukám nehnutě do stropu, nevidím na něm žádný chřtán, žádná zubiska, ani žádnou škaredou tvář toho zlého světa. Tuším tam jen odraz sebe samé, svých ambicí. Vidím tam svůj metr a svojí laťku, která je tak vysoko u stropu, že ji nelze přeskočit, neboť mezi ní a stropem už nezbývá žádné místo. A najednou mi to všechno dochází.

Už chápu, že nemůžu být nejkrásnější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejsilnější, nespasím celý svět, ani nezískám Nobelovu cenu míru. Mohu ale zkusit být nejšťastnější a nejspokojenější. Protože celý svět, který na mě tlačí, je jen uvnitř mé hlavy. A tenhle svět se změnit dá…

P.S. Zde je jeden z mnoha odkazů, které by mohly na začátek třeba někomu (hlavně studentům) pomoci.