Nový Zéland, ztráty a nálezy

Nejlepší rok mého života. Superklišé? Kdo Tam byl, možná chápe, že i takovéhle idiotské sousloví může někdo vůbec vypustit z úst a ještě to myslet vážně.

Je mnoho objektivních důvodů, proč tam nejezdit. Je to hrozně daleko. Je tam draho. Nedáte si v hospodě guláš se šesti. Můžete mít problém se dorozumět. Můžete trpět časovým posunem až po dobu dvou týdnů. Skoro nikam nesmíte se psem, protože „dogs can kill kiwi“ (miluju tuhle větu, zkuste si jí říct, jak krásně zní) …ale kdo by nakonec tahal na Zéland psa? Vidíte, celé čtyři řádky argumentů proti (žádné další mě nenapadají, ať se snažím sebevíc… vlastně ano, při odletu domů vám hrozí, že budete strašně brečet.)

Navíc se však přidává velmi subjektivní věc, která je možná objektivně platná pro všechny osoby chaotického typu, za kterou se považuji. Neustálé ztrácení a destrukce osobních věcí, za což však nemůže Zéland, nýbrž cesta jako taková. No posuďte. Rozbitý fotoaparát kvůli vlhkosti, mobilní telefon přejetý autem, promáčklý displej na GPS, prochozené a děravé pohorky, proleželý spacák (z třísezonního se stal výhradně letní a to do lét velmi parných), rozkřápnuté brýle, sepraná tílka, vytahané spodní prádlo, děravé ponožky, ztracených několik kusů oděvů.

Zatím jsem vás o úžasnosti pobytu na ostrovech nepřesvědčila, že?   

Nu a kdeže jsou ty klady a superlativa… Seznam ztrát a nálezů je velmi nevyrovnaný. Možná ne množstvím, ale tíhou na té pravé straně vah. Tedy, krom vánočních dárků, jako je barbína s úchvatným jménem Little Miss Sunshine, obří plyšový medvěd, respektive medvědice s havajskou sukní, plyšová zelená ovce se jménem Wikipedia, super ponožky, amulety a spoutu drobných dářečků od místních i zahraničních přátel, jsem získala víru ve vlastní nesmrtelnost, ztratila jsem část ze svého odporného materialismu, objevila v sobě dosud netušené klidné já, unikla jsem svému celoživotnímu chaosu (alespoň na chvíli), pojmenovala si a plně uvědomila podstatu svého podivného přírodního náboženství, načerpala jsem ohromné množství zážitků a zkušeností, potkala neuvěřitelné lidi, z nich někteří se stali kamarády na mnohem delší dobu než byl pobyt na ostrovech…No a ty poztrácené, seprané a vytahané oblečky jsem záhy dokoupila v sekáči za pár babek, techniku a outdoorové vybavení dokoupím v Čechách (stejně to potřebovalo vyměnit) a brýle jsem vyměnila s lehkostí za kontaktní čočky (možná to rozbití brýlí byla jen záminka zbavit se jich).

Ono je vlastně ve výsledku jedno, kam jedete, ty obrázky z cest jsou krásné, hlavně když se v jejich pozadí vznáší stín vzpomínek na doby, kdy jste ty fotky pořizovali.

….

Čtyři týdny po příjezdu se začínám konečně hrabat ve fůře fotek a s láskou listuji svými 335 stranami ručně psaného deníku. Až to přelouskám, napíšu sem pár perliček z natáčení… s trochou nadsázky z toho bude celá kniha. A bude se jmenovat Ruce vzhůru nohama.