Jak jsme (nedo)lezli na Mt.Blanc aneb z horofestu nahoru na horu

„Začínám si myslet, že jste blázni!“, vysekl nám poklonu Jarda právě 400 metrů pod vrcholem. Hora se nám ukázala jen na několik prchavých okamžiků v náhle se rozplynuvších mracích, snad aby nám dala vědět, že její existence je skutečná, že je už tak blízko a přitom pořád tak nekonečně vzdálená. Během mrknutí oka, které trvalo dobu delší než běžnou, neboť nám na řasách ulpívaly těžké krystalky ledu, byla hora zase pryč. Schovala se do syrově bílého hustého mléka, kterým se proháněl ledový vichr, a já si připadala jak zatuhlý těžko pohyblivý mléčný škraloup.  

Je čtvrtek 23.8.2012. Hňácám do svého obřího oranžového batohu věci nezbytné, zbytné, i úplně zbytečné, jak to obvykle s oblibou dělávám. Pod jeho tíhou se mi téměř podlamují kolena (ostatně také jako obvykle), a to tam ještě nemám ani mačky a cepín. S almarou na zádech se vtěsnám do úzké uličky rychlíku směřujícího na Prahu, kde se mi podaří stihnout přestup do Hradce Králové. Výborně. Po třech hodinách jízdy stojím s opoceným čelem na hradeckém nádraží, odkud se vydávám na „lov“ voděvzdorného vaku na lékárničku. Skutečně je to těžký boj, v mém neosvíceném rodném Berouně se takováhle vymoženost sehnat nedá a já si umanula, že na další cestu si povezu remedia kloudně zabalená v něčem jiném, než v kusu igelitu dříve či později opět upatlaném od rozmáchaných ibalginů. Mise splněna, s červeným sáčkem s křížkem se vesele přemisťuji k Honzikovi, který na mě už asi hodinu čeká na konečné „dvojky“. U něj doma přebaluji věci, beru jen to, bez čeho, mám dojem, se tři dni na horofestivalu v Teplici neobejdu.

Festival byl perfektně motivační záležitost, do svého plánovacího diáře jsem si po zhlédnutí některých snímků zaznamenala několik alpských a tatranských štítů, které stojí za „návštěvu“ v dobách dohledných. Navíc se mi tu podařilo vyměnit svojí stařičkou výstroj za novou a tedy funkční, za parádní ceny jsem skoupila, co se do báglu vešlo a co z peněženky vzešlo, a s pocitem, že tentokrát ta příprava na akci nebyla tak úplně nehorázná, jsem svojí euforii zapila litrem vína. Tak.

Nastala lehká kocovina, konec festivalu a start expedice. Z Teplic jedu zpátky do Hradce k Honzovi (velký dík neskutečně barevně a pozitivně zářícímu Kamčovi za odvoz!), kde opět přehazuji věci v batohu, přidávám těžký lezecký gear, hop a skok do oktávky a jede se. První zastávka v Kolíně u paní, od které si kupujeme švýcarskou dálniční známku za pár babek. Druhá zastávka v Praze u Tondy, našeho třetího účastníka zájezdu. Příliš se neznáme, dá se říct, že skoro vůbec, ale protože před půl hodinou přijel z Pilsenmana, soudím, že je to další prototyp blázna, který se bude do party skvěle hodit. Třetí zastávka na Zličíně pro Járu a jsme kompletní. Čtvrtou zastávku pořádáme kdesi v Německu, kde máme odlovit na jakési smrduté skládce kešku. Poklad nenacházíme, ale protažení nohou není k zahození. Pátá zastávka je před švýcarskou hranicí, kde se přímo pod cedulí 'švýcarské známky zde v prodeji' snažíme jednu takovou použitou známku nalepit na sklo přes folii sprchovým gelem. Zase low cost akce, jako obvykle. Na šesté zastávce už kolem jedné hodiny ranní dýcháme svěží horský vzduch ve Francii. Kousek před Chamonix nacházíme poměrně pěkné odpočívadlo, zkosené jen tak lehce, že na něm člověk může docela pohodlně spát, aniž by se v noci přirozeným sesuvem posunul o více než dva tři metry.

Ráno nás vítá modrou oblohou a slunečními paprsky. V Chamonix jsme krátce před polednem, zaparkujeme před jakýmsi hotelem, odkud nás hezky rychle vypakuje nepříjemná paní s nevkusně růžově namalovanými rty. Přemístíme tedy vozítko na oficiální parking a jdeme se tázat do infocentra na možné nástrahy, které by nám v příštích dnech mohlo připravit například počasí. Týpek v íčku nešetří bonmoty, jednak prý má být počasí od zítra téměř šeredné a jednak nám rozhodně nedoporučuje vydávat se plánovanou cestou přes Dôme du Goûter, neboť v obávaném kuloáru nyní padají kameny téměř nepřetržitě. Na jeho radu dáme a rozhodneme se pro technicky obtížnější cestu přes Aiguille du Midi. Tuhle výstupovku nikterak nastudovanou nemáme (dobře, ne že bychom trpěli přemírou informací o plánované cestě přes Gouter, ale o téhle nevíme zhola nic). S vědomím, že je toto nyní jediná jednodušší francouzská cesta, předpokládáme, že tam bude zas lidí jak na dálnici a tedy problém nevidíme. Horší je to s aklimatizací. Z Chamonix na Aiguille du Midi ve výšce 3 842 m n. m. se jezdí lanovkou a my tedy překonáme výškový rozdíl 3600 metrů za 24hodin, počítáno od Prahy. Koupíme s jistou nelibostí zpáteční jízdenku na lanovku za 46 eur a trochu hořce se smějeme, že se dneska jezdí na jednodenní výlet lanovkou až na Blanc. Čekací doba na naší kabinku je asi 2 hodiny, vydáváme se proto do města lovit kešky. Francouzské kešky jsou nějaké zakleté, nepodaří se nám ze čtyř pokusů objevit jedinou. Nicméně KPČ (kulturně poznávací činnost) je to jak vyšitá, dokonce v místním kostele natrefíme zrovna na úchvatně burácející varhany. Kluci neváhají vyrazit vzhůru navštívit varhaníka a ten jim o varhanách podá podrobný výklad ve francouzštině. Alespoň předpokládají, že to bylo o varhanách, neboť francouzsky rozumějí jen Bonjour.

Nastal čas vyrazit vzhůru. Narveme se spolu s bagáží a dalšími 62 cestujícími do malého prostoru kabinky číslo 66, která nás vyhodí na mezipřistávací stanici Plan de l'Aiguille ve výšce 2317 m n. m. Odtud čekajíce na další přípoj sledujeme horolezecké skalní cesty na Aiguille du Midi a soudíme, že jsou to pěkné prasárny. V pozdním odpoledni vyskakujeme do chladného vzduchu v cílové stanici. Obsluha lanovky mě upozorňuje, že je tu zima a měla bych si tudíž převléci kraťasy a tílko za teplejší svršky. Díky, samotnou by mě to nenapadlo, ten cepín a mačky mám na batohu jen na parádu a přijela jsem se sem opalovat. Mezi davy turistů se navlékáme do postroje a přeskakujeme zábradlí oddělující tyhle turisty od alpinistů.

Začátek je snadný. Po úzkém hřebínku volně scházíme dolů o 200 výškových metrů, což je vzhledem k našim gumovým nohám a žaludkům na vodě značně potěšující. Sluníčko sálá, vyrábíme na úvod pár idylických fotek.

Cvičně si vylezeme i pár výškových metrů vzhůru k chatě Cosmiques, a musím říct, že mě tohle cvičení značně zmáhá. Nohy těžké, dech přerývavý, kyslík jakoby nechtěl difundovat do krve. Až na nesmrtelného Tondu se všichni cítíme obdobně. Sbíháme dolů do Col du Midi, kde už stojí několik stanů, vztyčit i ten náš. Uklohním kuskus se sviadnovskými ďobáčky a před devátou uléháme do spacáků s nařízeným budíkem na půl třetí ranní. Usnout se mi podaří až za hlubokého soumraku, takže když v půl třetí zadrnčí budík, nejsem z nastalé situace nijak odvázaná. Chvíli polobděle v pololeže rozmlouváme o tom, jestli je rozumné bez řádné aklimatizace stoupat na vrchol do nadmořské výšky 4810m. Vzhledem k tomu, že nás všechny (krom Tondy) bolí hlava a kluci jsou na tom i celkově prapodivně, dáme si jen noční svačinku, pokocháme se pohledem na kopec ozdobený hadem čelovek a zase se vesele vrátíme do říše snů.

Ráno je všem líp (krom Tondy, kterému nikdy nic nebylo), počasí se zdá být parádní, a tak po snídani sbíráme vercajk a vyrážíme na krátký aklimatizační a tréninkový výlet. Cvičíme brzdění cepínem, vytahování z trhliny, vylezeme na nedalekou skalku. Odpoledne začíná sněžit a my doufáme, že se počasí brzy umoudří, jak hlásala předpověď. Spát se snažíme jít v sedm, ale je to boj. Usnout takhle časně je pro mě nesnadné, chvíli je mi horko, chvíli zima, takže když o půlnoci zahraje budík mojí oblíbenou písničku od Miss Li Good morning to you, mám dojem, že jsem usnout vůbec nestačila. Aklimatizace však už proběhla v pořádku, nemáme se dnes na co vymlouvat a tak vstáváme do jasné noci.

V 01:20 jsme navázaní na laně a startujeme. Jsme úplně první skupinkou, ale kousek za námi už vidíme další světlušky, kterých s postupujícím časem přibývá. Po úvodní rovince začíná obávaný stoupák na Mont Blanc du Tacul (4120m). Výstup je poměrně pohodový, dech se ustálil, nohy nebolí. Po chvilce se naše cestička schází s cestou zprava, po které jdou všichni ostatní. Dvě skupiny se na tomhle rozcestí dostávají

před nás. Jsou dost pomalí a já mám chvílemi dojem, že se z tohohle tempa brzy zvrátím na bok a usnu. Trošku nedůvěřuji zmrzlému prkýnku, po kterém se překonává první velká trhlina, ale zjevně je to pro její překonání dostačující prostředek a já se alespoň trochu probouzím. Za malou chvilku mám ve vaku zcela zmrzlou vodu (byl to ale blbý nápad brát si camelbag bez obalu!), v lahvi je ještě pitelná ledová tříšť. Z hřebínku Mt.Blanc du Tacul scházíme mírným svahem do sedla Col Maudit (4035m) a po chvíli se zas začínáme škrábat nahoru. Po pravé straně parádní sráz, po levé impozantní séraky, které ale uvidíme v plné kráse až na zpáteční cestě za bílého dne. U jednoho ze séraků dáváme kratičkou technickou zastávku, během níž nás předbíhá guide, který má na konci asi třicetimetrového lana navázaného klienta. Dva kroky před námi zastavuje. Chceme ho obejít, ale guide se rozhodl, že to tak nenechá a rozbíhá se. Čekáme tedy několik minut, než dobere klienta a já zuřivě nadávám. Za pár metrů zase ti dva stojí, obcházíme je, ale guide opět vybíhá a chvíli jde, táhnouce klienta, vehementně ostentativně vedle nás. „Nech je jít, tohle nemá cenu!“, volám na Jardu, který celou naší skupinku vede. Tak učiní, chvíli se za nimi vláčíme a pak nastává zlom. V tomhle zlomu se seskupí několik skupin a kdoví proč nejdou dál. Celý ten dav předbíhá skupina třech Francouzů, za které se

napojujeme my. Dále už nikdo další nepokračuje. Sníh je hlubší, cesta vyšlapaná jen velmi málo, svah prudký. Překonáváme rozšklebenou trhlinu a kousek za ní přicházíme k ledové stěně odjištěné fixním lanem. Francouzi před námi vytahují jumary a běží vzhůru. My je nemáme, řešíme to tedy po svém. Jarda má t-bloc, my ostatní prusika. Šlo by se lana jen přidržovat a věřit mačkám, cepínu a vlastním silám, ale protože nevěřím, převazuju jak blázen každých pár metrů prusíka za každým uzlem na laně. Stěna je dlouhá 60 metrů, ale zdá se mi nekonečná. Pěkně se na ní vyšťavíme a vymrzneme. Ani nevím kdy, začal foukat ostrý vítr, přinesl mlhu a sněhové mrholení. Když se dosoukáme nahoru na hřeben Mount Maudit, jakoby během vteřiny se rozední. Nádhera. Chvíli to vypadá, že se počasí umoudří, nad námi jasno, mraky se bleskovou rychlostí převalují pod námi. Než však sejdeme do Col de la Brenva, všechno je zas jinak. Vidíme, že naproti nám spěchá ta trojice Francouzů. Oči mají upřené do země, bez pozdravu kolem nás prosviští. Ti museli být sakra rychlí, že už jdou zpátky! Nakonec zjišťujeme, že to kousíček pod vrcholem otočili.  (Zde použiji odstavec z perexu:)

„Začínám si myslet, že jste blázni!“, vysekl nám poklonu Jarda právě 400 metrů pod vrcholem Mt.Blancu. Hora se nám ukázala jen na několik prchavých okamžiků v náhle se rozplynuvších mracích, snad aby nám dala vědět, že její existence je skutečná, že je už tak blízko a přitom pořád tak nekonečně vzdálená. Během mrknutí oka, které trvalo dobu delší než běžnou, neboť nám na řasách ulpívaly těžké krystalky ledu, byla hora zase pryč. Schovala se do syrově bílého hustého mléka, kterým se proháněl ledový vichr, a já si připadala jak zatuhlý těžko pohyblivý mléčný škraloup.

Chvíli ještě uvažujeme o pokračování ve výstupu, což po několika dalších metrech uznáme za blbost a

otáčíme. Není málem vidět ani na parťáky před námi na laně. Bojím se, aby nám vítr docela nezafoukal stopy, cesta je zřetelná méně a méně. Nacházíme několik matoucích rozcestí, ale brzy se ocitáme zpátky na hřebeni Mt.Maudit. Tady zase potkáváme naše Francouze, slanění přeci jen není tak rychlé. Jak ráda je vidím! Moje vidina zaváté cesty, zabloudění a umrznutí už není tak ostrá. Slanit ledovou stěnu se nám podaří asi pětkrát rychleji, než trval výstup. Na mezištandu potkávám Jardu. „Chce se mi strašně sr.t“, říkám mu. Docela mě potěší, že slyším odpověď „Mně taky, a jak!“. A tak usoudíme, že to je následek toho počasí a vůbec všeho, že to je prostě všechno děsně k posrání. Když se dostaneme dolů ze stěny, přes onu nepříjemnou trhlinu a suneme se zvyšující se vrstvou sněhu dolů, Honza volá na Jardu, jestli jde pořád po cestě. „Jsem snad blbej, že v tomhle marastu půjdu jen tak na blind?!!“ dostává se mu odpovědi. I mě to uklidní.

Po chvíli se dostáváme k zlomovému místu, kde se otáčely ty davy turistů, a tedy cesta je tu stále velmi dobře zřetelná. Dovolíme si dát v mírném závětří séraku svačinovou pauzu. Jím jen z povinnosti, mám tak zatuhlý celý obličej, že kousat totálně promrzlou tvrdou tyčinku je neuvěřitelně namáhavé a drobečky mi lítají všude kolem. Stolování hadr. Zbytek cesty už je sranda. Aby nám nebrnkaly nohy, před závěrečným sestupem z hřebene Mt. Blanc du Tacul nám Toník vnutí pár výborných sušenek Lotus, které mrazem nezatuhnou, takže pro příští zmrzlé akce vřele doporučuji. Je kolem desáté ranní, když sestupujeme. Dole v tábořišti v Col du Midi jsme už jediní stanující, všichni nejspíš hned po brzkém sestupu sbalili a nejčasnější lanovkou sjeli dolů do Chamonix. Uvaříme čaj, sbalíme a čeká nás posledních 200 výškových metrů na lanovku. Jdeme co noha nohu mine, cítím únavu. Nahoře prohlašuji, že už nechci nikam pochodovat a jsem ráda, že vlastně už nikam dnes pochodovat nemusím. Sjíždíme lanovkou dolů, tentokrát není tak narvaná. V íčku zjistíme, že počasí bude i nadále nepříznivé, naskáčeme tedy do auta a jedeme do jiné části Alp s mým oblíbeným doufacím přístupem, že jinde bude počasí lepší. Kousek od švýcarského Brigu nalézáme u řeky parádní široký most, pod kterým neprší. Rozbijeme tady svůj squat a konečně se pořádně vyspíme.

Dalšího dne vyrážíme na lehce deštivý dvoudenní trek k největšímu evropskému ledovci Grosser Aletschgletscher, ale to už je zas na jiné vyprávění….