Druhá Horská Výzva

Je to tady zas. Sraz šílenců a bláznů. Nespí, v noci lítají po lese, poté se belhají rychlostí půlkilometr v hodině dolů po schodišti opírajíce se celou svou vahou o zábradlí a pochvalují si, jak to byl zas skvělý závod...

Zkouškové období. Díky odpovědím mé hlavy a těla po každém závodě jsem zjistila, že jezdit na podobné akce o zkouškovém je holý nerozum. Nicméně, v poslední vlně opět proběhla registrace našeho týmu Červíci, zkoušky mám posunuté o pár dní později a dnes už opět skládám na hromadu nezbytné věci pro přežití. Tentokrát jsem zvolila jinou taktiku a v hlavě si vytvořila seznam pravidel, které je potřeba dodržet. Za prvé – pořádně se vyspat – odškrtnuto (spala jsem na dnešek asi dvanáct hodin). Zklidnit a posílit jídelníček – odškrtnuto částečně. Dva dni před startem omezit alkohol na nulu (to už se mi odškrtnout bohužel nepodaří). Podívat se na propozice, abych alespoň věděla, kam se máme dopravit a v kolik (moje obvyklé mávnutí rukou a uklidnění sebe samu, že parťák to bude vědět, obvykle dopadá nevalně). Sbalit včas (začít balit půl hodiny před odjezdem většinou zvěstí zapomenutí něčeho tak zásadního, jako jsou třeba boty). Zrevidovat včas stav zásob hořčíku a dalších nezbytností a vyhnout se tak zběsilému lítání po všech čertech na poslední chvíli (zběsilé lítání si musím šetřit na večer). Nabít empétrojku pro případy krize (jak mi byla na Lysé dobrá). Umíchat po ránu lektvar z mladého ječmene (tento brčálově zelený, jak lesní mokřad vypadající mok vřele doporučuju všem pro připravení žaludku na neobvyklý přísun ulepených energetických gelů). Nebrat si s sebou skripta a zabránit tak jejich úplně zbytečnému ošoupání (obvykle se mi je podaří pořádně zmuchlat, umokřit, uválet v rozsypaném ionťáku či je někde dokonce zapomenout, ale nikdy se do nich ani nepodívám).

 Den po závodě. Mohu jen konstatovat, že z mého seznamu pravidel nedopadlo to včasné balení, při kterém mi v batohu opět skončil pořádný štos skript. Díky intenzivnímu studiu ve vlaku cestou do Prahy jsem pak málem zapomněla z vlaku vystoupit, což zapříčinilo, že se díky náhlé panice moje oblíbená softsheelová vesta objevila ve ztrátách a nálezech na pražském hlavním nádraží. Opět jsem skripta jaksepatří zrychtovala a mé oko na ně po zbytek víkendu nepohlédlo. A opět jsem se tedy přesvědčila, že knihy do batohu s běžeckou výstrojí nepatří.

Na nádraží Praha-Radotín jsem sice chaoticky vyskočila pár minut před šestou, ale povoz, který mě měl dovézt na Šumavu, trčel i s mojí běžeckou parťačkou Ráďou a řidičem Láďou kdesi v koloně asi do sedmi. Šťastné shledání nakonec proběhne a my se ve veselé náladě brodíme skrze všemožné zákazy vjezdu, policejní hlídky a hasiče obcemi stiženými povodněmi. Ve Strakonicích nabíráme dalšího běžce, který už tam na nás čeká dvě hodiny, během nichž stihl sníst osm řízků a hlásí, že na Výzvu jede zhubnout. Na místo konání závodu dorazíme až kolem desáté, což, jak se ukázalo, bylo akorát, neboť člověk se nestihl do startu rozsedět, přecpat se, přepít se nealkoholickým pivem a vůbec si celou účast v závodě rozmyslet. Po obvyklé předstartovní rutině příprav výzbroje a výstroje se před půl dvanáctou jdeme štosovat ke startovnímu oblouku a čvachtajíc v blátě čekáme, až uplynou poslední vteřiny do výstřelu.

Start. Ten dnešní mi připadá takový poklidný, skoro rodinná atmosféra. Počasí je neobvykle nádherné, na cestu nám svítí hvězdy a já si neskutečně užívám, že mi konečně jednou na závodě nemrznou ruce, že pod nohama nekřupe sníh a že neprší. Dav se navíc protrhá ihned v prvním kilometru, což můj příjemný dojem ještě umocní. V prvním stoupání ku Churáňovskému vrchu jsem byla mile překvapena mírností svahu a obě s Ráďou jsme pěly ódy na počasí, na krásný vzduch a na to, jak se nám krásně šlape. Když jsem navíc vzpomínala na sněhobílý svět prvního závodu v Jeseníkách, tráva a kamení pod nohama mi dodávalo pocit, že tenhle závod dobře dopadne. Intenzivní deště nedávných dní navíc zaručily krásně měkký došlap, někdy až příliš, spojený s občasným osvěžením nohou. Běžíme si tak za několika světluškami před námi. Náhle světlušky houstnou, zpomalují, zastavují. „Jdeme blbě!“, hlásají. Otáčíme se a stoupáme kus zpět. Nebereme to nijak tragicky, bylo to jen pár kroků. Podruhé nastane ta samá situace kus za Novým mostem, kde prohlašuji, že je to dobrá sranda a oživení závodu, jen by tahle sranda už mohla pro dnešek stačit. Zaslechnu výraz, který se mi líbí – syndrom ovcí. Je pravda, že člověk by si měl značení hlídat. Druhá pravda je, že když přede mnou běží několik desítek lidí, nějak zapomenu předpokládat, že takhle početná skupina může běžet úplně špatně. Jsme na tom ještě dobře, prémioví běžci v prvních liniích si zaběhli ještě mnohem více a podle jejich vyprávění se ocitli opět v místě startu. Nechávám již oči otevřené a podobná kolize už se nestane, ač na některá rozcestí pravděpodobně zapomněli organizátoři umístit značení a dali nám tak tím trochu zabrat.

Na první občerstvovací stanici Řetenice dobíháme ve 3:13, kdy už mi pěkně kručí v žaludku touhou po potravě. Není tu žádný nával, což je příjemné. Zdržíme se jen pár minut a běžíme zlehka dál. Pověsíme se na paty dvěma chlapíkům ve žlutých bundách a se slovy, jak by nás samotné znervózňovalo, kdyby nám někdo takto dýchal na záda, jsme v jejich závěsu odkroutily další pěkný kus cesty. Začíná svítat. Šumavská příroda je v ranním oparu naprosto kouzelná, náš fyzický i psychický stav nám stále dovoluje kochat se oranžovým sluncem probleskujícím mezi stromy a nádhernými výhledy do jitřního údolí. Stoupání na Huťskou horu je ale dlouhé, táhlé, terén ostře kamenitý a ranní příšeří mi sedá na víčka, která by se pod tou tíhou chtěla zavřít a nechat tělu odpočinout. Rozcestník s názvem Flusárna mi připadá k smíchu. Začínají první známky vnitřních nevolností, kdoví proč pobolívá žaludek.

Když před půl šestou dorážíme na 2. občerstvovací stanici, už je jasný bílý den. Doplňuji pití do camelu a sotva to udělám, Radka hlásá, že bychom měly jít. Nu, stejně do bouřícího žaludku nic moc nedostanu, do pusy tedy nacpu jen kostku čokolády, do každé ruky kus müsli tyčinky a frčíme dál. Když opouštíme občerstvovnu, míjíme právě přibíhající holky z týmu Do Pohody, se kterými jsme se předbíhaly hodný kus cesty v začátcích závodu. Radu je holkama, které nám šlapou na paty, tak motivovaná, že mě prohání jak nadmutou kozu. Nebýt jí, pravděpodobně dorazím do cíle minimálně tak s hodinovým zpožděním, neboť žaludek se od téhle chvíle už neuklidnil a pořád se mi vysmíval, když jsem do něj chtěla vpravit kus žvance a doplnit tak pomalu se vytrácející energii.

Na 3. kontrolu do Jelenova je to velká sranda, pořád z kopečka. Seběhneme to na můj vkus v rekordním čase. A pak to přijde. Nohy mi těžknou, stávají se z nich nepříjemná břemena, jejichž zvedání vysiluje tělo víc a víc. Nicméně za chvíli jsme v Srní, za kterým se napojíme k Vchynicko-Tetovskému plavebnímu kanálu. Cesta kolem je malebná, takhle časně z rána je tu krásný klid, avšak člověk by si ji nejspíš více užil, kdyby se tudy projížděl v cyklistickém sedle. Urychlit zdlouhavou rovinu během je bohužel vyloučené, nemohu nohy přimět ke spolupráci. Rychlé chůze schopná naštěstí ještě jsem, nicméně konstatuji, že takovýhle podivný stav v nohách zažívám poprvé.

Na čtvrté kontrole v Rokytě si připadám poněkud vyždímaně. Začíná být trochu horko. Obličej mi již pokrývá souvislá vrstva soli a tričko se mi důkladně přilepilo na tělo. „Zbývá vám posledních 18 kilometrů, to už musíte dát, i kdybyste nechtěly!“ zazní z občerstvovacího stánku slova povzbuzení. Dobrá, když musíš, tak musíš. Teď musím hlavně ocenit to, že jsou kontroly poměrně často v kratších intervalech a že na každé je co pít i jíst. Působí to dobře na psychiku, cesta lépe utíká. Z Antýglu na Filipovu Huť zažívám decentní krizi. Ujišťuji se v duchu, že těch kopců už dneska moc nebude, a že když se nějak překonám, budu to mít rychleji za sebou. Radka pořád skotačí jak kamzík, a to jela na závod s kocovinou.

Ale za chvíli už jsme na Kvildě a čeká nás posledních deset kilometrů. Na páté kontrole polapíme poslední obrázek do posledního prázdného políčka a hrdě ignorujeme informaci skvící se v naší mapě pod názvem „autobus“. Přichází perlička na závěr – vrch Přilba. Šílený téměř devítikilometrový úsek v jedné přímce podle pravítka. V neuvěřitelné dáli před námi vidíme dvě postavy, ve stejné dáli za námi taktéž. Napadá mě, že nezávidím naprosto všem, kdož jsou na trase za námi, že je tohle všechno ještě čeká. Ale nejspíš mi už příliš nefunguje hlava, protože mi tahle závěrečná štrapáce uteče docela rychle, ostatně stejně jako celý závod, a po zpětném měření tohoto úseku na mapě jsem z jeho délky dosti překvapená. Pár set metrů před cílem potkáme Veverku Express, takže namísto útrpných unavených povzdechů se finiš nese v přátelském rozhovoru o tom, jak už nemůžeme. Cílovou rovinku alias závěrečný sešup sjezdovky oproti ostatním závodům neprotrpím, tentokrát mi vydržely obě kolena, kotníky i nárty. Už v půlce sjezdovky jásáme, že to máme za sebou, že tentokrát vyšlo krásně počasí, že ani toho asfaltu tam moc nebylo, že to byl vůbec parádní závod a slibujeme si, že pokud si ještě tady jedna z nás něco udělá, ta druhá jí do cíle donese na zádech. Nestalo se však a my obloukem proběhly obě po svých v čase 12:11:30 jako 23. tým z celkového pořadí.