Beskydská sedmička 2011 očima řadového závodníka

Extrémní přechod Beskyd, mistrovství ČR v horském maratonu, sedm beskydských vrcholů, 90km, převýšení 5302m - stejně jako na K2. Poznej svůj Limit. Překroč svůj stín. Překonej bolest. Najdi své hranice. Máš na to 30 hodin. Zkus to.

Romana Červinková

intro

Je 16. květen, den po skončení akce Přežití. V podkoleních jamkách mě stále trochu trne a já už nedočkavě pátrám v bezedném internetu po další zajímavé sportovní aktivitě podobného ražení. Nadšením málem nadskočím, když se mi podaří objevit server dálkové pochody. Tady mám všechny tyhle taškařice pěkně po kupě a doslova se kochám jejich množstvím. Spousta jich je nevyhovujících termínově, některé se zdají být jen padesátikilometrovou vycházkou. Mm, tady mně jeden zaujal dokonce velmi - extrémní přechod Beskyd.

Výběr parťáka byl snadný. Píšu Zdeničce: „Závod v Beskydech, 2. září, 90km, převýšení jako kráva, pojeď!“  Za dvě minuty mi přilétne odpověď: „To převýšení jako kráva mě přesvědčilo. Jedu!“ Registruji tedy tým HO-10 TO-10 (Hoten Toten). Platbu startovného jsem odložila na dobu neurčitou a málem jsem nás tak připravila o možnost se tohohle parádního závodu účastnit. Naštěstí však i platba málem dva týdny po termínu byla přijata bez výhrad a naše malé účastnické políčko ztrácející se mezi dalšími 1350 zezelenalo. A zelená znamenala jediné – jeď.

Je 1. září, den před startem B7. Už je to více než dva měsíce, co mi v hlavě straší myšlenka, že bych měla chodit více běhat do kopce, méně běhat na pivo, více spát, lépe jíst…Nicméně čas běžel neúprosně a já najednou zjišťuji, že ač můj trénink na tenhle závod sestával z treku ve švýcarských alpách a výstupu na několik čtyřtisícovek, byl to trénink jediný a toho dne už docela dávný. Týdenní lezení v Tatrách v půli srpna se jako trénink počítat dost dobře nedá vzhledem k nepřímé úměře množství vypitého alkoholu a počtu naspaných hodin. O závěrečném vysilujícím průjmu celého oddílu nemluvě.

Parťačka Zdenička přijíždí za mnou z Liberce do Berouna. Máme krásné předsevzetí si den před startem odpočinout, vyspat, dobře se najíst. Rozhodneme se pro krátkou příjemnou procházku po krásách Českého krasu, ze které se nakonec vyklube vyčerpávající celodenní výlet. Těch krás je tu prostě příliš hodně. Večer vypijeme láhev vína s odůvodněním, aby se nám dobře spalo, a do peřin se odebereme krátce po půlnoci. Těsně před usnutím se popichujeme, „za kolik to dáme“.  Jsme přihlášené v kategorii Hobby, v které byl nejlepší ženský čas něco přes 21 hodin, stanovujeme si tedy horní hranici dvacet. Za chvíli už je to osmnáct a já napůl z žertu, napůl z hecu říkám: „Zdeni, jedem na první místo.“ Se Zdenčiným sdělením, že z toho pěkně znervózněla, usínáme.

Nebyla bych to já, kdybych nezačala balit a shánět věci potřebné až v den odjezdu. Alufólii na přežití, čokoládovou tyčinku, čelovku a jedem. Co nemám, nepotřebuji, a pevně doufám, že toho moc nebude. Vlak má hned v Berouně zpoždění, přesně podle očekávání, stavební práce na trati už trvají snad přes rok. V Praze ale máme na přestup času dost, takže si v klidu popíjíme kafe a smějeme se naší přípravě. Co naplat, co není v nohách, je v hlavě a takovýhle závod je o hlavě celý.

Ve Valašském Meziříčí přestupujeme do lokálky, která je plná lidí s bágly a teleskopickými hůlkami. Je jasné, kam všichni míří. Ve Frenštátě nás vystupuje pěkný štrúdl a my tak nesouc se s davem nemusíme hledat sokolovnu, místní základní školu, kino, ani jiné pro nás veledůležité instituce, ve kterých se koná registrace a ostatní důležité předzávodní úkony.

Je čtvrt na devět, do startu zbývá 45 minut. Věci leží spořádaně v úschovně, bříška máme příjemně napapaná výživnými sviadnovskými ďobačkami, které jsem pro nás včera večer uvařila a nacpala do obří plastové krabice, čip mi spokojeně obepíná pravou nohu a my jdeme v našich „závodních“ úborech s batůžky na zádech podupávat na náměstí, které je zahajovacím místem. Můj závodní úbor se skládá z horolezeckého sepraného děravého bavlněného tílka, stejně sepraných a stejně děravých tříčtvrťáků a žluté kytičky ve vlasech. Zkrátka od pohledu typický adept na bednu. Co s množstvím zbývajícího času je nám jasné, jdeme ještě na kafe. Před devátou se smísíme s davem a společně s ním netrpělivě sledujeme obrazovku, na které se odečítá vteřina po vteřině. Atmosféra je tu parádní. Poslední minutu už jsou všichni jako na trní, začínáme nahlas odpočítávat. Pět…čtyři…tři…dva…jedna…

Start

Konečně! Masa o 2700 lidech se hnula dopředu. Postupujeme pomalu, ale začínáme zrychlovat. Není to tak hrozné, jak jsem si myslela. Je tu životní prostor na dýchání i na chůzi. Po projití startovního oblouku se dav rozbíhá a rázem se vytvářejí větší mezery. Snažíme se předběhnout co nejvíc lidí pamatujíce si slova dvou kolegů, kteří závod absolvovali už i loni, že pokud se nám nepodaří být hodně vpředu, až na vršek Javorníku půjdeme mravenčím krokem. Dostáváme se do poměrně optimální pozice a chytáme se skupiny běžců, se kterou vydržíme až pod nejprudší stoupání. Panická hrůza z mravenčího postupu je zažehnána, naopak se necháváme pozvolna v kopci předbíhat běžci, i když tempo si držíme pěkné. Na Javorníku jsme za chvíli a máme za sebou prvních, snad nejjednodušších 7,8km.

Jsme v dobré náladě, zdánlivě výborné kondici a i přes ubezpečování se navzájem, že nebudeme běžet, máme pořád silné nutkání nechat nohy volně kmitat, jak se jim zachce. A tak nakonec běžíme. Před námi je Radhošť. Postupujeme pořád docela vražedným tempem a mně bliká výstražný majáček – zpomal, máš před sebou, doprčic, ještě 70 kilometrů! A tak se mezera mezi mnou a Zdenčou maličko zvětší, dobíhám na Radhošť asi minutu po ní a povídám jí, že tohle šílené tempo mě zajisté zabije hned v příštím kilometru. Zdenča mě ubezpečí, že jí taky. Ale nebyly bychom to my, abychom vše neřešily s patřičným humorem a tak pojmeme za své motto: Umřeme až za chvíli. A toto heslo nám na rtech vydrží až do konce. Nikoli do nezdárného konce žití, ale do zdárného konce závodu.

Sestupy dolů jsou na celém závodě nejhorší. Na kluzkých kamenech v prudkých úsecích, kde musím nutně zpomalit, jsou-li mi kotníky milé, se mi zapaří doběla brýle a já řeším dilema, zda běžet s mlhou před očima, nebo se svými čtyřmi dioptriemi bez brýlí. Jedna varianta horší než druhá, nadávám si, že jsem nezvolila raději pro tentokrát čočky, a jsem tak o pár desítek procent zbytečně ještě pomalejší. Když jsme dole v Ráztoce, zhluboka si oddechnu a s uspokojením kvituji, že jsem stále celá. Na občerstvovačce se málem zadávím melounem, nestačím ani pecky vyplivovat – musím říct, že tak mi meloun ještě nikdy nechutnal!

Výstup na Čertův mlýn je pro mě synonymum lehké krize. Napapaný žaludek mě tíží, mám trochu strach, aby nabytá energie nevyšla ven a vniveč. Nakonec to ale ustojím. Zdenička v nedohlednu, já se dostávám do menšího davu, což na mně začne působit klaustrofobickým dojmem a kopec se mi zdá poněkud prudký. Cesta se výrazně zužuje a tak si navzájem pořád s někým funíme za krk. Když se začínám zabývat pojmem nekonečna, objevují se přeci jen Pustevny. Odtud už je to coby kamenem na Tanečnici a z té je cesta na Čertův mlýn velmi pozvolná a docela příjemná.

Na druhé občerstvovací stanici v Čeladné doplníme energii polévkou a opět mým oblíbeným melounem (zvláštní kombinace). Energie se vrací jak mávnutím kouzelné hůlky, krok se výrazně zrychluje, plíce přestávají pálit a na Smrku jsme co by dup. Taky sem vede příjemně pozvolná cesta, po které se to uhání samo. Zdenča je jiného názoru, jí dostihla mrcha krize až tady. Když nám kontrolní hlídka na Smrku označuje kartičku, už svítá. Světlo čelovky se v nastávajícím polosvětle rozmělňuje, terén se naopak přiostřuje. Zrádné kluzké kameny protkané hustou sítí kořenů jsou pěkným bonbonkem. Je tu ale nádherný výhled na černou siluetu Lysé hory s rudým pozadím vycházejícího slunce věstící další horký den. Na kochání tu bohužel není prostor, abych zůstala mezi zdravými a celými, musím se pro uspokojení oka lačného po krásném výhledu vždy zastavit. Sestup do Ostravice je odporně dlouhý, táhlý a nekonečný.

V ostravické občerstvovačce už jíme polévku za denního světla. Těší mě informace od kontrolní hlídky, že jsme v pořadí teprve druhý proběhnuvší ženský tým, což nám vnukne myšlenku konvertovat z kategorie hobby do sportu a tak bojovat o umístění v horsko-maratonském mistrovství ČR. Zatím nad tím však visí otazník vzhledem k našemu výraznému zpomalení. Cestou na Lysou se začíná projevovat spánkový deficit. Připojíme se ale k poměrně početné skupince kluků a za příjemné konverzace, která notně ukrátí čas, se dostaneme na vrchol. Slunko už pěkně pálí, pot mě štípe v očích, ale motivace je veliká.

Řekla bych až přehnaná, na vrcholku

Lysé hory vyžahnu trochu endurosnacku a mám chuť celou Lysou až do Krásné seběhnout. Bohužel při běhu z kopce začínám cítit bolest všech možných vnitřností, hlavně žaludku, což mě nutí občas přejít do chůze. Když se dostáváme na otevřenou louku, začínáme se zpěvem. Kombinace louky, zpěvu a únavy mě dostává do extatické euforie, mám pocit, že se vznáším a bezhlavě se z kopce rozbíhám. Naše krákorání se nese krajinou a já slyším za námi pronesenou otázku, zda je to už předsmrtná křeč, či co. Bavíme se a běžíme dál. Kluci před námi, asi v hrůze, co to slyší, raději zrychlují také, aby byli z dosahu nebezpečných decibelů. Krásná nám dá zase občerstvit se a já tentokrát s bříškem plným výborných čokoládových bonbonů mířím spolu se Zdeničkou vstříc 70. kilometru.

Ten je ovšem na vrcholu Travný a já mu s dovolením přidávám ještě na začátek písmeno O. Otravný. Tady totiž přichází Krize s velkým K. Nahoru se doslova vleču, slunko se do nás opírá s opravdovou razancí a mně hlavou lítá stále jak na zadrhlé pásce levá – pravá – levá – pravá… Tenhle kopec má smysl pro humor, asi čtyřikrát nám vyjeví obzor, který skoro jasně říká, že to už bude top. Není. Po dosažení domnělého vrcholu se vyjeví další prudký stoupák na další domnělý vrchol. A tak to jde asi čtyřikrát. Je to psychicky nejnáročnější vrch.

Sestup z Travného do Morávky je utrpením zas z jiného soudku, začínají se ozývat stehenní svaly a puchýře, a to tak, že velmi. Běžet už moc nejde, moje chůze zdá se mi poněkud retardovaná, jak se snažím co nejvíce nohám ulevit, a do hlavy se vkrádá otupění. Hovory váznou. Závěrečná sjezdovka Sviňorky má také svůj název zcela oprávněně, jen bych ho ještě maličko poupravila na Svinská.

V Morávce se ujišťujeme, že jsme pořád druhý ženský tým (mohl nás někdo předběhnout a my si toho v naší otupělosti třeba nevšimly, že), a když je nám toto potvrzeno, suneme se se zbytkem motivace dále. Výstup na Ropici byl také dle mého odhadu delší než avizovaných 600 výškových. Tady zažíváme menší šok a hrůzu při zjištění, že jdou za námi v dohledné blízkosti nějaké ženy. Rozum mi nebere, jak mohly zkrátit takový náskok, ale chci přimět tělo k rychlejšímu posunu. Bohužel to nelze. Naštěstí se však záhy ukáže, že se jednalo o náhodné turistky, čiliže hrozba odpadá. Na Ropici už mi jasně v hlavě bliká informace, že teď už to dojdeme. Zjištění, že nás nečeká již posledních 6km, ale nějakých 10, bylo silně deprimující, ale v poměru ku ušlým kilometrům bylo pořád toto číslo přijatelné. A tak jdeme do cíle.

Zahýbáme skutečně do Řeky na trasu SPORT. Sestup po červené prudké sjezdovce plné kamení se snažím ulehčit chůzí po boku, ale příliš to podkluzuje. Když už hodím záda popáté, rozčílím se do ruda a začínám sprostě klít. Pánové sestupující přede mnou se všichni sborem zastavují a v údivu se otáčení. „Pardón!“, volám. Asi chápou. V Řece na sebe i do sebe chrstneme litr vody a s vidinou posledních pěti kilometrů pokračujeme.

Poslední etapa je opra

vdu zajímavá, azimuťáček, pěkně po čtyřech. Alespoň se člověk soustředí na něco jiného než na únavu nebo bolest. Do prudkého kopce ale nakonec stejně nic nebolí, jen to tempo není co bývalo. Na Velkém Javorovém už se setkáváme zase s „hobbíkama“ a poslední půldruhý kilometr na Malý Javorový do cíle seběhneme. Sice se krutě nechce, žaludek bolí, ale jeden ze závodníků nás ochotně povzbuzuje a popohání, a tak nám zlepší čas o nějakých třicet vteřin, což, musím uznat, je v těch devatenácti a půl hodinách opravdu vejvar.

V cíli s chutí vypijeme birella, zujeme boty a praštíme sebou do trávy. Jednak tím puchem a jednak únavou. Krásný výlet to byl.

P.S. Celkový čas 19:29 nás na druhou příčku na bedně opravdu dostal ;-)