1. Horská výzva 2013: Hory sněhu a výborných koláčků

I když mě přejde unavené otupění a začne zase fungovat tělo i mozek, vybavuji si v souvislosti s letošní první Horskou výzvou jen kužel světla a věčný sníh. Po rozednění už jen ten sníh... Ba ne, ještě něco. Šílená zima od nohou v počátcích závodu, skvělý teplý čaj a nejlepší koláčky…

Nestandardně začínám psát nikoli od dnů závodu předcházejících. Tahle akce byla něčím jiná, proto bude jiná i koncepce článku… Většinu času, kdy tupě kladu nohu před nohu a kdy se můj zrak boří půl metru před špičky nohou do měkkých vrstev čerstvého sněhu, si připadám jak dobře vychovaný osel. V rukou třímám své teleskopické berličky, z nichž jedna se stále častěji samovolně zkracuje, jak mi s přibývajícím časem a kilometry ubývá síla na to, abych je pořádně utáhla. Když se zrovna o hůlky neopírám, tělo mi směšně vlaje a nohy nechtějí držet směr. Levá, pravá, přední, zadní, pozor, osle, neupadni.

Padat jsem začala až zhruba na 55. kilometru, kdy se začalo pravé koleno, které už od 2. třetiny oznamovalo, že toho má dost, ozývat velice razantně. Hulákalo bolestí a bránilo se jakýmkoli domluvám. Ani po dobrém, ani po zlém, nechtělo se ohnout a nechtělo. S nataženou končetinou se v závějích šlo přetěžko, ale slzy se mi do očí draly až v závěrečném nekonečně dlouhém sešupu po sjezdovce. Když se mi náhodou podařilo nad něčím přemýšlet, bylo to nad tím, že kdybych závod ukončila na Červenohorském sedle, ani by to výjimečně nenarušilo moje morálové standardy. Byl to můj osmý závod tohoto typu a výjimečný byl tím, že žádný jiný mě tak hrozně neštval a neotravoval. Výhodou bylo, že díky až nežádoucně měkkým dopadům jsem nepocítila ani náznak svého obvyklého namožení stehenních kvadricepsů. Co jsem shledávala naprosto úžasným, byly koláčky na občerstvovačkách. A tak jsem si dala k snídani o půl čtvrté čaj a koláč, k snídani o půl osmé čaj a koláč, k obědu párek, čaj a koláč a k svačině ve čtyři hodiny odpolední, kdy jsme se s Ráďou doškrabaly do cíle, pro změnu čaj a koláč.

Překonání tohoto bílého zla nám trvalo 16 hodin, 28 minut a 22 vteřin. Před námi si na cílových koláčcích pochutnávalo po překonání trasy Long celkem 59 dvojic, z toho 4 dvojice ženské. Můj výraz, který jsem v cíli oblékla na obličej, připomínal pořádně zkyslý kefír, čemuž však neodpovídala jeho barva. Ač nám slunko po celou dobu závodu zůstávalo skryto, spálila jsem se dokonale a má tvář byla barvou ne nepodobna řeřavějícím uhlíkům.

Můj koláčový den jsem zakončila dvěma obřími borůvkovými knedlíky. Ten třetí už jsem do žaludku zmateného podivným stravovacím režimem narvat nedokázala. Když jsem svoje tělo vybalila ze zajetí smradlavé moiry a zachránila utopené nohy z rybníku, který se mi v botách po cestě vytvořil, zaznamenala jsem konečně pocit úlevy, že je tahle sranda za námi.

S rostoucí časovou vzdáleností od závodu mi pomalu bledne moje parádní „opálení“, koleno se postupně ustaluje na modu – nebolí, negativní pocity ustupují do pozadí těm příjemným a já začínám mít postupně pocit, že to byla zase další dobrá akce, kde jsem potkala spoustu známých lidí a seznámila se se spoustou doposud neznámých, kde jsem si zas mohla zrevidovat svoji psychiku a sílu vůle a kde měli ty nejlepší koláčky…