Říkají mu Venca.
Když byl malý, babička ho s sebou brávala na pole. Pomáhal okopávat řepu, na podzim běhával s ostatními dětmi v brázdách a sbíral zatoulané brambory. Jak krásně voněly a báječně chutnaly, když se pod natí upekly při pouštění draků.
Statek, kde trávil dětství, byl starý, ale udržovaný. Stodola měla novou, červenou střechu, chlívy čistě vybílené, v kolně, kde se schovávala koťata, bylo naskládané dřevo, které v zimě v kamnech krásně praskalo. Babiččin a dědův dům byl hned vedle příjezdové cesty, která končila před stodolou. Velké okno do kuchyně bývalo pootevřené a linuly se z něho vůně přes celý dvorek až k boudě Borka, krásného německého ohaře.
Venca chodíval na statek každý den. Z domku, kde bydlel s rodiči a sestrou Rozárkou, to měl jen malý kousek. Prošel kolem hasičárny, přeskočil potok Vracák, proběhl kolem zahrady starého Vaňka a už viděl hejno hus, které, kdykoliv mohly, utekly babičce do kopřiv za domem. Však také hned brával klacek a s křikem hnal kejhající husy zpátky na dvůr.
Nejraději měl, když ho děda posadil na traktor a on se mohl před klukama za jízdy naparovat. Však mu děda se smíchem říkával, že jezdí jako pán a jednou pukne jako mýdlová bublina.
Když dědovi vzali pole a statek, bylo Vencovi šest. Babička se odstěhovala k tetě Heleně a děda zmizel. Už ho nikdy neviděl. Když se ptal, maminka nikdy neodpověděla a jen se jí leskly oči.
Škola, kam začal Venca chodit, byla na kopci na druhé straně obce. Když skončilo vyučování s křikem běhávali z kopce dolů na náves, kde se honili mezi vzrostlými akáty. Cestou domů pak občas nahlédl přes plot statku. Jejich traktor smutně stál mezi novými stroji družstva, tytam byly chlívy, ze špinavé stodoly bučelo stádo přivázaných krav a v babiččině a dědově domě byla kancelář předsedy.
Venca se učil dobře. Maminka říkávala že je po dědovi, a že když se bude snažit, určitě to někam dotáhne. Nevěděl sice, co by měl kam táhnout, ale rozhodl se, že to zkusí a přihlásil se na zemědělskou školu jako děda. Nevzali ho. Poprvé v té době uslyšel slovo "kulak". Nastoupil do učení. Na "jejich" statek. Opadané omítky, rozježděná příjezdová cesta, starý traktor zarostlý kopřivami. Vencův první pohled po návratu se nezměnil ani v následujících letech, kdy po učení na statku nastoupil jako družstevní zemědělec rostlinné výroby.
Dnes je Vencovi šedesát pryč. Na stodole právě se synem dodělali novou střechu, sedí spolu na dvorku a kolem nich si hrají vnoučata se štěnětem německého ohaře. A děda? To je teď vlastně on.
