Etika 21.století

Po přečtení článku profesora Miroslava Mitlöhnera necítím nic jiného než smutek. Jak může profesor takovým způsobem dehonestovat všechny, kteří bojují s nepřízní osudu a často nad ním vítězí? Nejsem lékař a nebudu se tedy pouštět do jakýchkoli odborných polemik, ale z pohledu člověka je pro mě jeho názor neakceptovatelný.

 V rozhovoru, který proběhl médii, pan Mitlöhner tvrdí, že jeho slova byla prezentována špatně, ale vyhledal jsem si originál jeho odborného článku a vyznívá celkem jednoznačně. Říci, že postižené děti jsou zrůdy, které by se měly i přes odpor rodičů zabíjet nebo prosazovat povinný potrat u žen, kde byl zjištěn narušený plod, je opravdu mimo lidské chápání. Jeho článek byl napsán víceméně všeobecně bez ohledu na míru postižení lidí a pan Mitlöhner si zřejmě neuvědomil, že zdravotně postižení žijí často více naplněný život a více pracují než ti, kteří s
 i svého zdraví a možností neváží. Žijeme v 21.století, měli bychom si vážit těch, kteří neměli tolik štěstí a přesto se snaží a bojují, vážit si jejich blízkých i všech lidí, kteří jim dávají lásku, starají se o ně a i přes překážky jim dávají pro život maximum. A stát musí místo podpory těch, kteří to nepotřebují, podporovat právě lidi, kteří si pomoc zaslouží a potřebují.
 Podobné názory již historie zažila a jak hrůzně to dopadlo, ví dnes každý. Jestli „zrůda“ je nebo není odborný výraz, je úplně jedno. Existuje snad nějaká etika a tou by se nejen lidé pracující v takto citlivém prostředí měli řídit. Očekával bych, že se pan Mitlöhner za své nemorální a nehorázné výroky a názory omluví všem, kteří s nepřízní osudu dnes a denně statečně bojují. Otázkou ale je, zda je takové chování vůbec omluvitelné.