Obdržela jsem titul Ty Číčo! Na ulici. Za nic. Na chvíli jsem skoprněla a zmohla se jen na vyrazné: Prosím? Kolíbajicí se seniorka si jen odplivla pres rameno: Seš číča! A kolíbala se dál. Slyšela jsem dobře. Fakt tam bylo P!
Přišpendlilo mě to k chodníku. Cítila jsem, jak z něho vyrůstám, vzteky se začínám nadouvat, blesky mi cuchají účes a na jazyku svrbí: Tyyy stará trávo! Ty, ty, ty bundo. Co se do mě dereš? Ne, na to nejsem dostatečně akademicky vybavena. Píše se ten titul před nebo za jménem?
Obešla jsem auto, které jsem ještě před těmi státnicemi zarámovala přesně do modrých pruhů. Dopravní značka Parkování na chodníku mi odkývala, že ten titul není zasloužený. Tak to teda ne! Stačí, že musím klientům vysvětlovat, že nejsem doktorka. Nechci ani pomyslet, kde se to studuje. A jak asi vypadá praxe? Když se mi zjevila vyschlá Dolly Buster jako vedoucí číča školy, seniorka už získala náskok víc jak sto metrů.
Nee, holka, na téhle trati tě vyhrát nenechám! Spršku si na mě otvírat nebudeš! Od podrážek mi vylítly jiskry. Větve stromů se naklonily, jak jsem se kolem nich prohnala. S každým odrazem mi v batohu cinkaly klíče o láhev vína, jako by seniorce zvonil umíráček. Zabrzdila jsem přímo před ní. Lekla se. Asi čekala, že teď začne výměna tutilů. ,,Jestli mě chcete titulovat, budete mi koukat přímo do očí! Chci to odůvodnit!" Její ustrašený výraz mě vypnul. Došlo mi to. Promoce. Teď jsem ten titul přijala. Jsem definitivní číča. Takhle to chtěla. Chtěla vidět, že nebude napraná sama. Kdybych byla strom, nefungovalo by to. Že já, tráva, jí na to skočila. Měla jsem se usmát a nechat ji hnít zevnitř. Zatím si tu hraju na Bolta v zimní přípravě a pod nosem mě svědí Hitleruv knírek. Jo, chtěla jsem ji vyhladit.
Obyčejnou seniorku. Určitě má v kapsách kabátu naftalínové kuličky. Kalhoty nad kotníky napovídaly, že přibrala, ale tyhle tesilky jsou její oblíbené, tak si je musela zapnout výš. Určitě je má zaříznuté v srdeli.
Asi jde hlídat vnoučata. Jejich mámě ruplo v zádech. A tátovi v bedně. Máma po celodenní šichtě v nemocnici hlásí, že se na pečení cukroví vypere. Táta prosmrděl díru v židli po měsících práce online. Jeho šéf je podle něho strašný burák. Přesto mu je vděčný, že ho vysvobodi od doučování jeho synů. Má podezření, že místo školy studují distančně číču a vozy. Je to prostě na rovno.
Tak povolali babičku. Bude je učit psát tvrdé y ve slově dobytek a říkat, že slovo číča a burák se neříká.
Vysvobodili ji tím z domácí cely, kam ji odsoudil k odnětí svobody na neurčito strach. Pravidelně tam podstupuje mučení televizí. Ale když ho přežije, má povolenou masáž rádiem. Návštěvy ma zakázány. I na vánoce. Pod hrozbou mučení v nemocnici nebo dokonce trestu smrti.
Nechala se vysvobodit. Sotva se ale nadechla svobodného vzduchu, přidusili ji na testech, že se měla objednat přes internet. Internet! Fuj! Takové sprosté slovo! To mnoho seniorů nerado slyší. A respirátor. Někdo ji v tramvaji vynadal, že ho nemá. Covid. Karanténa. A očkování. To už se nemůže ani šeptat.
Tahle doba vyplodila mnoho vulgarismů a napraných lidi. Sotva můžu čekat, že jim budou kvést v ústech fialky.
Koukám jí do očí. Nezmohla se ani na slovo. Co kdybych ji ted objala? Musí mít teď objimací absťák. Začala lovit něco v kapsách. Asi po mě začne házet ty naftalínove kuličky. Vylovila však jen svoje zvrásněné ruce a na obou neohrabaně hledala svoje prostředníčky. Po trapné chvilce je našla. A významně mi je strčila před nos. Oba. Hm, tak dnes to na objetí nevypadá. Ale aspoň jsme byly za jedno.
Taky chci ty pračky vypnout, do srdele. Fakt off! A to jsem slušná.
