Vyhořelá rachejtle

,,Mami, kdy přijde Ježíšek?" ,,Až si uklidíte pokojíček. Takže nikdy! " Období zázraků je tady. A na zázraky jsem tu já.

           S první adventní svíčkou zapálím rachejli u svýho zadku a vystřelím se proti času. Lítám z práce v teplákách do obchodu, zpátky do práce, na poštu, do školy a na vánočním večírku pohasínám. Za mnou smrdí stopa po ohnivé čáře, voní cukroví, kupí se dárky, věnce a uklizené pokoje. Jistota je, že vybouchnu až v pokojíčku. A tam ze mě teda lítaj jiskry. 
          Informaci o možném výbuchu vydávám s předstihem několika dní opakovaně. ORL potvrdilo, že děti mají sluch v pořádku. V jejich rodných listech čtu, že jsou Češi. Zázrak ale nenastane.
           Tak srším, prskám, svítím vzteky a hrnu všechny věci na zem. Ze stolu, z police, z postele, z komody. Ti dva andělíčci sedí na postelích jak zařezaní a pozorují ten ohňostroj s otevřenou pusou. Stojím úplně vyhořelá v ty hromadě sešitů, cédéček, papírku, Lega, pastelek, plyšáku a jen z posledního prsknu: ,,Ježíšek by zvracel!
         Pokoj lidem dobré vůle? Moje dobrá vůle tady dohořela. Nebudu mít pokoj, dokud se to neuklidí. Hořím touhou odpočívat v uklizeném bytě. Tak z posledních sil zažehnu novou turbo rachetli a budu doufat, že nebudu čmoudit ještě u stromečku.
         Vstupuju do jejich pokojíčku jako do kostela. Musím se pokřižovat. A pak uz se jen modlím: Kristepane, proč jsou špinavý fusekle pod postelí? Ježiši, chlupatozelená svačina v Legu? Šmarjápano, proč má talíř od fazolí pod polštářem? Opřu se o stůl a už se neodlepím. Pane Bože, ty to vidíš! Tak začnu tady.
         Papír s nalepenými třpytkami. Vyhodit! Tak ne, nebyly nalepený. Můžu se teď postavit místo vánočního stromu. Třpytím se a blikám vzteky. Mléko ve skleničce. Spíš už kefír. Kostky Lega. Všude. Mikina naruby. Kartičky Pokémon. Lego borec Ninja s mečem sedí v Lego kadeřnictví. Kadeřnice ještě netuší, že má pod helmou pleš. Sliz. V krabičce na svačinu. Barbie ztratila hlavu. Kenovi to nevadí, blondýna bez hlavy vlastně není ztráta. Á, hlava už je v kadeřnictví! Barbie, no. Víno. Víno? Tady? To je ten Veltlínek, se kterým zmizel včera večer manžel v pokojíčku. Asi vytuhl dřív, než se napil. Podle sklenky naplněné po okraj měl v plánu asi dětem číst Vojnu a mír.
          A já se jim teď s radostí uhasím! Jemně nasávám buket. Pátrám čichem po vůni lipových květů typickou pro Veltlínek a těším se na ovocnou chuť s muškátovými tóny.
          Zkrabatím čelo a přimhouřím oči jako bych hledala verš. Nemohu se rozhodnout, jestli cítím i muškátové podtóny. Zvednu oči od sklenky, aniž bych pohnula hlavou. Čekám, jaká informace přijde z mozku. Setkám se očima s Kenem. Zda se mi, že zadržuje smích. A mozek potvrzuje: Odrůda: Čerbáková mladší. Původ: ledviny. Buket: veřejné záchodky. Ročník: Ježišmarjá, to je nočník!
         Ať vám tedy o vánocích prská jen kapr na pánvi. Ať nemáte u stromečku žádnou protivnou vyhořelou rachejtli. Ať nezapomenete, že jste taky strkali hnusnýsvačiny za postel, a že to bylo to krásné dětství, do kterého se vracíte prostřednictvím vánoc.
         Ať v tom příštím roce nenosíte v hlavě a na duši žádného bubáka. Mohlo by se stát, že se budete bát jít v noci na záchod. Tak na zdraví!