Láska v knedlíku

Sedím na lavičce před kostelem a věřím. Věřím, že po mši konečně všichni vyjdou. Zatím vyšel jen holub domácí a šněruje si to ke mně. Hlava mu jede v rytmu techno music a s každým krokem vyťukává zobákem do vzduchu morseovku. 

Techno vypne, až když se přede mnou zastaví. Koukáme na sebe. Tak ten se zamiloval. Do mojí tortily. Nedám! Odměna za krmení téhle holubí helikoptéry je smradlavý koláč na autě. Kdyby koláč! Minule to byla pizza pro šest osob. Musela jsem použít škrabku na sníh a vyšetřování uzavřít tím, že kráva lítá. Tohle nemohlo vypadnout z holuba. 

Najednou se holub vznesl. Výhled na můj oběd mu totiž zastínilo něco, co se nedá sníst. Časopis Probuďte se! Takže možná ani číst. Kdyby se ten časopis jmenoval Najezte se, zvedla bych hlavu ochotněji. V tomhle jsme byli s holubem za jedno. Tak teď jsme na mou tortillu pro změnu tři, sakra. Já a dvě seniorky. ,,Přemýšlela jste o konci světa?" Řekla ta s brýlemi půjčenými od mé češtinářky. ,,Ano, konec světa nastane, když se teď nenajím." Češtinářka pozvedla obočí směrem k té druhé, která měla baloňák zapnutý od krku až po poslední knoflík u kolenou, což při jejím obvodu pasu působilo, jako by byla v pytli. Vysoké kozačky pod pytlem jen potvrzovaly, že jde sbírat brambory, nikoliv Jehovovy fanoušky. A z pytle se ozvalo: ,,Víte něco o lásce?" 

No nazdar! Na zkoušku chodím vždycky našprtaná. Jenže já ta skripta ani neviděla. Ani jejich autora. Ale lásku jsem viděla. Tak to nějak vokecám. Láska má hlavu i patu. No, ne vždycky. A navíc hlavu někdy ztrácí a často je i slepá. Má velikánské rozpětí paží a velkou sílu, protože obejme víc lidí najednou a přenáší hory. A umí malovat. Naoko používá jen červenou barvu, ale v zásobě má nepřeberné množství barev a odstínů. A velká ústa. Slyšíte o ní všude. Rozhodně má bijící srdce. Jeho intenzitu hladiny zvuku popsal ve svém díle Decibely lásky známý láskofil Michal David. A taky má nohy. Prochází totiž žaludkem! Teda mohla by. Kdybych tu teď neskládala zkoušku z lásky. 

Láska je všude. Našla jsem ji třeba v knedlíku. Když řeknu mámě, že chci k obědu jen tři knedlíky, počítám s tím, že tam stejně prskne ten čtvrtý. To je ten láskyplný. Nakonec se cpu knedlíky šesti, abych lásce učinila zadost. Jen máma totiž umí všechnu lásku zavařit do knedlíku. Počet knedlíků se s věkem potomka pochopitelně mění. Ale mámy láska nikdy.

Sedím na lavičce před kostelem a kručí mi v břiše. Holub somruje jinde a laskavé dámy tu zakořenily jako rozpínavý břečťan. Z pytle se rozsypaly věty o Něm, který nejspíš stvořil i ten knedlík. Češtinářka přikyvuje. Laskavě. Jak jinak. Chci z lásky za jedna. Ale láskou se nenajím. Potřebuju rychlé občerstveni.

McDonald! I tam jsem viděla lásku. Nešlo ji přehlédnout. Vypadalo to, že někdo z chumlu lidí chce zrychlit rychlé občerstvení: ,,Hamugl, hamugl!" Šum provozu trochu utichl. Rychlá obsluha nezrychlila. ,,Hamugl!" Od stolu se začali vyklánět lidi s plnou pusou. Tak to tam snad musí být sám Brat Pitt. Ač hladová ve frontě, taky jsem se vyklonila. Stál tam obyčejný, téměř dospělý kluk. Rytmicky se kýval do stran. Vedle něho stála drobná žena a držela ho za ruku. ,,Hamugl!" Zase. S každým dalším hamuglem se k němu pomalu naklonila a něco mu zašeptala. Podařilo se jí tím oddálit další hamugl a rozžvýkat lidi u stolu. Nevim, kolik odvahy máma takové celebrity spotřebuje a kolik pozornosti vydrží. Nevím, kolik hamburgerů spotřebuje mentálně postižené dítě. Tuším však, že spotřeba lásky jeho mámy bude rovna spotřebě hamburgerů v Evropě.

Sedím na lavičce před kostelem a češtinářka mě pořád přetahuje do nebe. Nejsem holub! Chci zůstat na zemi. Tak to asi nebudu vyvolená přežít Armagedon. Stejně to nepřežiju, když nejsem vyvolená ani se najíst.

Nemohu dělat zkoušku nalačno. Před zkouškou mám vždycky navařeno. Když se šprtám, objeví se mi rajská na zahrádce. Vážně!  Hned za plotem. Když mám nudli u nosu, najdu tam hovězí vývar. Nebo koláč k snídani. To tam přece musí dávat láska. Nebo moje kamarádka. Musím ji ale vracet krabičky. 

Sedím na lavičce před kostelem a vedle nakousnuté tortily mi přistála ta skripta s názvem Probuďte se. Nejspíš jsem neprospěla. A mám se asi učit. 

Já se ale lásku šprtám. Fakt! Třeba když píšu zápočty z těláku. V češtině to jde vždycky dobře, ale v ruštině se trápím. Nejde mi do hlavy, pačemu Nasťa z Rasiji něpanimála podmínky k zápočtu. ,,Ja něvěděla, já zabýla.'' Kdyby to byla jen Nasťa, ale ona je to každý semestr Irina, Polina i Galina. Takové matrjošky. Liší se velikostí, vymalované jsou stejně a uvnitř je prázdno. Ať si. Ale já za těmi vrstvami nátěru obličeje čtu pýchu. Éto ja chačů zabiť. Ruské studentky české vysoké školy. Máňa, Anča, Janča tu potily krev a matrjošky byly místo toho zakousnuté někde do Ivana a teď pyšně požadují zápočet. To, co jim nepatří. Jak ruské! Tak v duchu přeskakuju ošklivé stránky v učebnici dějepisu a šprtám se lásku bez předsudků. 

Sedím na lavici v kostele nasycena a věřím. Věřím, že v tom zvláštním tichu najdu sebe. A možná i kousek lásky. Ty dvě vyslankyně lásky nade mnou zlomily hůl. A já to ještě chtěla zachránit Mufikem.

Ona ho teda oslovovala Mufíku. On byl šťasten, přestože mu chlapi v posilovně říkali Bejku. On jí říkal, myslím, Pufíku. Každopádně měli určitě mocinky lowe, protože Mufík měl na lopatce vytetováno Pufík forewer. Jejich lavískovaní bylo úplně roztomiloučký a úplně bez mráčku, protože měli hodně lajků na Facebooku. Taky měli tu nejvíc nejpohádkovější svatbu. Protože Mufíka pod vobraz a hysterického Pufíka nikdo nefotil. 

Po dvaceti letech se Pufík forewer na lopatce vyvěsil. A leccos dalšího se na těle vyvěsilo. Mufík poznal domov podle zapnutého rádia. Každý den poslouchal události dne. A očekávané události. Ne. Tak to není rádio. To je Pufík. Sakra! Potřebuje záznam. Říkala, že šéf koukal kolegyni do výstřihu nebo byl na exkurzi kozí farmy? Má vzít zítra Marušku ze školky nebo do školky? Nezeptá se. Zase by hráli ten jejich ping-pong:

,,Ty mě vůbec neposloucháš!“

,,Ty mě taky ne!“

,,Proč teda nevracíš to sítko zpátky do dřezu?“

,,Protože ti od postele odnáším smradlavý fusekle!“

Který blbec mu poradil vytetovat si na lopatku i její fotku? Odstranit tetovaní bude stát majlant. A bude to bolestivé pro všechny. Tak vrátil sítko do dřezu, odnesl fusekle a Marušku vzal do školky i ze školky. A všichni vyrazili na kozí farmu. 

Ještě před rokem mu Pufík vynadala do dědků bláznivých, když jel nakoupit na kole: ,,Jestli tě klepne pepka, tak domů nechoď." Jeho svaly už dávno ochably, ale ve věkové kategorii 70+ je pořád za Bejka. Místo činky teď svírá houbu a s pokusy o jemnost omývá Pufíka. Jak by si teď přál zahrát si ten jejich ping-pong. Ale ona už nemá sílu. V té zvrásněné, nešikovné, jemně chvějící se ruce, v tom ochotném sestupu z Bejka do pečovatele, tam se přece musí skrývat pravá láska. Láska vydřená na sítkách ve dřezu a smradlavých fuseklích. Pufik forewer!

Z lásky Jehovovy jsem propadla. Ale to nevadí. Budu klidně dál uctívat svůj papiňák. Cítím lásku, když vařím guláš pro rodinu. Nebo je to cibule? Můžu si postavit oltář ze špinavého prádla, protože bez lásky bych ho vyházela oknem. Modlit se k línému cvičenci, protože nemít lásku k práci, musela bych ho honit po dvorku s bičem. 

Můžu založit sektu z našeho cvičebního spolku. Pravidelně se scházíme ke zpovědi. Máme smíchový sbor. Rozvrh cvičení je naše bible. I Satana máme. Když vytáhnu posilovací gumičky, všichni se pokřižují. 

Láska je schovaná všude tam, kde chceme, aby byla. Jestli máme mozek a srdce vetší než holub a umíme číst, číst mezi řádky, můžeme ji i vidět.  Klidně v Jehovovi nebo v knedlíku. Konec světa totiž nastane, až uvidíme jen ten knedlík.