Těžký úděl řidičův

    Otvírám sáček s oříšky. Řidič automobilu drží ruku na klíčích v zapalování. Šustění pytlíku mu zastavilo ruku těsně před otočením. Všechno se v tu chvíli zastavilo. I šustění.

    Naše pohledy se střetly. Jeho tvář se změnila v čítanku, kterou už znám slovo od slova. Čtu: Miluju svůj vůz. Nenechám mu ublížit. Nehodlám tu uklízet. Dnes ale přitvrdil: ,,Jestli to vysypeš, tak vystupuješ!" 

     Tento řidič je absolutní kliďas. Pokud se pasažéři vozu chovají jako chirurgové před operací: Umýt ruce. Ničeho se nedotýkat. Vstupujete do sterilního prostředí. 

      Fakt se snažím, fakt! Ale když minule ty oříšky mi nějak vyklouzly nebo co. Ty vteřiny před karastrofou byly pod kontrolou, fakt!  Kdyby mi zapadl jeden, nějak bych to zamaskovala. Ale teda oříškovou lavinu, která se prostě musela sypat zrovna mezi sedadlo a řadicí páku, maskovat nelze. Podle informace na obalu, jsem poslala pod sedadlo spolujezdce 248 g. Situaci ve voze nepřispělo bohužel ani to, že byly obalené v medu. Řidič mlčel.  Že ale není slepý, jsem poznala podle toho, že řídil. S výrazem roztomilého štěňátka, co právě udělalo loužičku, jsem chroupala poslední 2 gramy oříšků. Možná kdybych se nahlas nepolitovala: ,,No, a teď mám prd!" , by mu ani necukalo obočí. 

      Proto před každou takovou operací cítím přirozeně lehkou nervozitu. Od té oříškové katastrofy vím, že jsem sledována. Snažím se proto nefláknout dveřma. Šplhnout si před vstupem do vozu očištěním obuvi. Položit nohy na přesně určené místo. Sledování probíhá i při práci s nástrojem. Propiska je zde povolena od věku 18+, ale musí být pod kontrolou. Moje děti mají smůlu. Nůž je povolen zřejmě z toho důvodu, že koženou sedačku chráním před pitvou vlastním tělem. 

     Ale taková zdánlivě nevinná Indulona už se dostala na seznam zapovězených věcí. Za to si ale mohl sám, fakt.  Obdržela jsem povolení otevřít skříňku v autě a namazat si ruce. Obsah takové skříňky ve voze muže se liší od obsahu skříňky ženy. Pojistky, šroubováky, žárovky, manuály. No, prostě samý kraviny.  Důležité věci jako parfémy, řasenky a krémíčky tam z nepochopitelných důvodů nenajdete. Ale on měl Indulonu. Kdyby mi ale řekl, že s ní maže jen těsnění dveří! Mohla bych odhadnout, že se tu roztékala nějaké to léto, aby v zápětí zmrzla v zimě. Byla bych opatrnější, fakt! A netlačila tak urputně. Vzhledem k tomu, že vůz stál, mohli jsme být s řidičem oba v hlavní roli zpomaleného filmu. Plum! Žlutobílá hmota, co pamatovala ještě řidičovo auto na provázku, opustila tubu. To plum aktivovalo řidiče k pozornosti.  Myslím, že stihl něco říct, ale ve zpomaleném filmu jsou slova nesrozumitelná. V tomto případě to bylo pro mne dobře. Naše vyděšené oči doprovázely dráhu té hmoty, během níž probíhala modlitba, aby jeji cíl nebyl na textilu. Plesk! Dosedla na palubni desku. Uf! Pomalu jsem otočila hlavu k řidiči. Beze slov. Než jsem ji rozmazala po palubní desce ve snaze ji setřít. ,,Tak kdo maže, ten jede, viď?!" Nezdálo se, že by souhlasil. Další slova si nepamatuju. 

     Přeprava zavazadel a potravin má dnes již přesně stanovená pravidla. Sklenice od kompotu musí být v tašce zticha. Láhve od piva tomuto nařízení nepodléhají. Mohu vše připravit až k zadními nárazníku, kde řidič náklad kontroluje a s chirurgickou přesností umisťuje do kufru vozu. Dnes už vím, jak musel fyzicky trpět, když jsem do kufru házela plody tátovy zahrady, jak je země urodila. Mlčel. Pár slov však věnoval mému majstrštyku. Kysanému zelíčku. Domácímu. No, tak nebylo utažený víčko, no. Stromeček do auta s takovou vůni prostě nekoupíš. Možná je to škoda v dnešním světě umělých vůní.

     Jak jsem byla také poučena, tento sterilní vůz je kapacitně omezen. Každý však vnímáme slovo kapacita jinak. Já vidím kapacitu po střechu. On potřebuje mít volné zadní okénko. Já jsem typická krabičkářka. On je konzervativní igeliťák. Neboť je při každé takové dlouhé operaci prvořadé zdraví, hrabu se v igelitkách, přestože to mému nervovému zdraví neprospívá. 

     Pořadí pasažérů určuje řidič. I jejich druh.  Myš si prostě v jeho voze zadek vozit nebude. Ani francouzská. Řidič identifikoval černého pasažéra podle rozkousaného polystyrenu cestovní lednice. Bohužel umístěné v autě. Další stopy vedly k sýru, jehož smrad by mohl nahradit resuscitaci. Proběhly výslechy svědků. Přestože přítomnost myši ve voze nebylo možné prokázat, hrozilo, že ta mrcha tam je a bude se chtít zakousnout do některého z kabelů. 

    Započal hon na myš. Vražda byla jedním z několika řešení. Pastička a jed tak patřili pár dní k základní výbavě vozu. Otráven byl ale jen řidič, protože ta mrcha neměla v plánu chcípnout v autě. Řidič tak našel na internetu návod na vyplašení myši. Na tom poli v daleké Normandii, kde se konal první autokoncert pro myš, dlouho nic neporoste. Ale ta myš, jestli na tom koncertě vůbec byla, na to jistě do dneška vzpomíná. Žádné strkání ve frontě, V.I.P. místo na kožené sedadle v první řadě. A ty výborné oříšky!

     Tento řidič je prostě absolutní kliďas. Proto s ním jezdím už víc jak dvanáct let. No, možná teď už si budu muset vystoupit. Jestli teda vůbec budu smět nastoupit.