V pátek třináctého

Ujel mi autobus. Vlastně neujel. Podle jízdního řádu jet měl. Protože jsem na zastávce stál sám, tak jsem myslel, že všichni už odjeli. Rozhodl jsem se, že zkusím jet stopem.

     Když jsem ušel asi třicet metrů, tak vidím, že do zastávky autobus přijel. Utíkal jsem proti němu, mával jsem, když se rozjel. Řidič mě viděl. Taky mi zamával, ale nezastavil. Měl zpoždění, tak co by se zdržoval. Měl pokyn, že se zastavuje jen na zastávkách.
      Začalo pršet. I přes den mrholilo. Byl podzim. Chtěl jsem jet na taneční zábavu do jedné vesnice. Bylo to v době namlouvání. Jedna dívka, která se mi líbila a já se kolem ní začal točit a vedl takové ty hlubokomyslné řeči, naznačila, že v pátek je u nich zábava, tak abych přijel.
      Oblékl jsem se do čistého, naleštil boty, ale vzít si deštník, to ne. To by bylo pro chlapa pod úroveň. My jsme si ohrnovali límec.
        Pršelo čím dál víc. Ten límec jsem musel zepředu i držet, aby mi neteklo za krk, vlastně na záda, přímo na tělo.
        Blížil se osobák. Snad to byl osobák. Byla už tma. Jel nějak pomalu. Ne, byl to traktor. Mával jsem. Zastavil. „Tak polez“, povídá. Bylo tam vedle něho trochu místa. Sednout se dalo akorát na kolo, tedy na kryt kola.
        „Tak kam to bude ?, povídá. Řekl jsem mu název vesnice. On ale až tam nejel. Tak jsem po několika kilometrech stál opět na kraji silnice. Šel jsem po pravé straně. Pěšky se má chodit po levé. Je to bezpečnější, protože můžete včas uskočit, když vás řidič špatně vidí, zvláště za deště. A ono začalo pršet opravdu hustě. Sťěrače by měly co dělat. Tak jsem šel po té pravé straně. Ne, že by nějaké auto nejelo, to ano, ale že by zastavilo, to ne. 
          Myslím si, že pokud mě skrz ty proudy vody viděli, tak dělali, že mě nevidí. Kdo by si taky vzal do auta takového hastrmana.
          Držet si límec, aby nepršelo za krk, už bylo zbytečné. Byl jsem durch.Už jsem i rezignoval. Neměl bych se raději vrátit ? Co tam takhle mokrý budu dělat ? Ten traktor mě ale odvezl na víc než polovinu cesty. Takže blíž to bylo k té vesnici, ve které už ta taneční zábava začala.
        Nebyl jsem mokrý jen odshora. Jak ta auta jezdila kolem mne, tak mě ohodila i odzdola.
        Ale teď jedno zastavilo. Když jsem do něj vlezl, tak jsem zjistil, proč právě ono. Byla zde špína, ale suchá špína. I řidič měl na sobě montérky. Po chvíli jízdy zjistil, že má asi měkké kolo. Asi jsme píchli, když najel na okraj silnice. Byli jsme někde mezi lukami, poli a stráněmi. Kdyby svítilo sluníčko, tak by tu určitě zpíval skřivánek, kukala kukačka, přeběhla srnka nebo zajíček. Určitě zde byl ten český ráj to na pohled. Nechtělo se mi ale zpívat a hymnu už kór ne. 
      Z rozjímání mě vytrhl hlas řidiče: „Mám blbou baterku, svítí mi to akorát, když běží motor. Naštěstí mám rezervu. Budeš mi pomáhat.“ 
        Tak jsme vylezli do té sloty. I takhle může vypadat ráj. Tma byla hustá. Jako v pytli. Bylo to v pytli všecko. Auto se ale v té tmě dalo nahmatat. Bál jsem se udělat od auta pár kroků, abych nezabloudil. Naštěstí občas projelo kolem nějaké auto, tak nám na chvíli posvítilo. Když našel zvedák, jásal. Když k němu hledal kliku, tak moc nadával. Nedá se to opakovat, ale pokusím se naznačit : „Do pr . . . , já se na to vy . . . .Kam jsem tu ku . . . dal.“ Radši už dost. Těch vybraných výrazů bylo víc a ještě se mnohokrát opakovaly.
        Náhradní kolo už našel, ale kliku pořád neměl. Neměli jsme prostě kliku.
Tak se rozhodl, že se auto bude zvedat tak, že já podržím zvedák a on do toho výřezu u zvedáku nasadí klíč a bude se snažit jím otočit. Ve školní fyzice jsme se učili, co je kolo na hřídeli, nakloněná rovina, tření, páka jednostranná či dvojzvratná a další zákonitosti, které prý člověku ulehčují práci. To říkal pan učitel. Nejsem si jist, že kdyby tu byl, tak by jeho vědomosti nám práci ulehčily.
      Řidič byl ale koumák. Když neměl kliku a s tím klíčem to moc nešlo, nabádal mě, abych se, až pojede auto kolem a bude svítit, porozhlédl, zda neuvidím nějakou značku, že bychom tu tyč vytáhli a byla by to páka, jak jsme se ve fyzice učili. Značku jsem ale nikde nezahlédl. U jednoho stromku u silnice byl nějaký kůl. Šel jsem pro něj, zastrčil pod auto a auto jsem se snažil nadzvednout. On podstrčil pod auto zvedák. Chtěl, bych ještě zabral. Já zabral, ujely mi nohy a po břiše a po obličeji jsem sjel do příkopu. Tak už jsem neměl jen mokrý záda, ale bláto jsem měl i na břiše a v obličeji. 
      Začal povolovat šrouby u kola. Jsou tam čtyři. Dva, které odšrouboval, si položil do poklice u kola. Když se nám konečně podařilo auto nadzvednout, dal do poklice další dva šrouby. Píchlé kolo jsme sundali, nasadili náhradní a já šlápl na okraj poklice. Šrouby zmizely někde v trávě.
      Začal jsem se bát o svůj život, když začal vyhrožovat, že mě zabije. Z nadávek, které začal používat, bylo „hovado“ velmi jemné označení. 
      Když jsem začal šrouby hledat, samozřejmě marně, neboť jsem v té trávě nahmatal leccos, ale šroub ani jeden, dostal jsem nápad a promluvil: „Myslím, že by se dalo . . . . .
        Nebyl to dobrý nápad, neboť jsem upozornil na místo, na kterém jsem právě byl.  Zřejmě tím směrem něco vrhl. Nevím co, ale něco opravdu zasvištělo kolem mé hlavy. 
        Přesto jsem se pokusil poradit, že bychom mohli šrouby získat tím, že je po jednom nebo po dvou vyšroubujeme z ostatních kol. Nejdřív jsem slyšel, že abych držel hubu, ale pak to asi udělal.
        Bylo by dlouhé popisovat další detaily našeho počínání. Jen se mi tehdy vybavila vzpomínka na obrázek, který visel v kuchyni u babičky. Bylo tam napsáno: Bez božího požehnání, marné lidské počínání.
        Je dost možné, že mi teď šlo o život, a tak přiletěl můj strážný anděl a vnuknul božský nápad, kde sehnat šrouby.
        Tak jsme jeli dál. Chyběly nám sice čtyři šrouby u kol, ale myslím, že u tohoto auta chybělo šroubů vic.       Zastavil mi před hospodou, ve které byla taneční zábava.
Když jsem mu děkoval, řekl: „Běž do pr . . . ! Byl jsem mu ale vděčný, že jsem přežil. 
          Na záchodě jsem se snažil vylepšit svůj vzhled. Asi se to moc nepovedlo, protože když jsem se objevil ve dveřích sálu, hudba přestala hrát a kapelník z recese vyhlásil sólo pro nově příchozího.
          Zahlédl jsem, jak dívka, která mě do jejich vsi pozvala, leze pod stůl. Pochopil jsem, že z námluv nic nebude, šel k výčepu, poručil si ohřát láhev rumu a k tomu půllitr vody, abych si ten super grog naředil.
          Ještě mnoho let jsem si v kalendáři vždy vyhledal pátky třináctého, červeně je označil, abych už nepokoušel svého anděla strážného, protože tehdy zachránit mi život, bylo i pro něj jistě vyčerpávající. 
        Tehdy nám určitě Pánbůh požehnal, a proto to tak dobře dopadlo.