Jak jsem se stal stopařem

Motto: " Ženám věřte, ale nejdřív prověřte". (Pokud  na to budete mít čas)         Kolega, s kterým jsem byl domluven, že si pojedeme zalyžovat, se mi ráno omluvil, že se mnou autem nepojede, protože ho rozbolel zub. Tak jsem jel sám.

          Když už jsem byl skoro na místě, silně sněžilo. 
          Pod kopcem u autobusové zastávky stála žena s lyžemi a stopovala auta.
Řekl jsem si, že jí asi autobus ujel, nebo se spoléhala, že pojede, a on ten den nejel.
         Zastavil jsem a nabídl jí, že ji mohu svézt. Zašpásovala, že se svést nenechá,
ale když si o to říkám, tak uvidíme.
         Silnice byla zavátá a neuklizená. Rozhodl jsem se nasadit řetězy. Vylezl jsem z auta
a začal je nasazovat. Nešlo to.
         Potřeboval jsem s autem trochu popojet. Teď jsem byl rád, že stopařku mám.
Zeptal jsem se jí, zda by to dokázala. Ochotně svolila. Popojela a já řetězy upevnil.
         Sdělil jsem jí, že už se to podařilo, aby si přesedla.
Když jsem auto obcházel, najednou se rozjelo a já stál sám na kraji silnice.
         Už jste si při nasazování řetězů vzali s sebou mobil, doklady a peníze ?
Já ne. Tak jsem se stal stopařem já.